Okno

Déšť

Tohle byl bleskový nápad, v případě zájmu nebudu váhat pokračovat, možná i s nějakou jemnou dějovou linkou :)

Otráveně jsem zaklapnula notebook ve svém ztemnělém pokoji, s veškerou trpělivostí v koncích. I když jsem svému úkolu do programování dávala tak maximálně 4 hodiny, po uplynutí tohoto limitu jsem zdaleka nebyla ještě ani v půlce.

Ono to vůbec nebylo těžké, jak by se možná mohlo zdát (a taky když přihlédneme k faktu, že jsem holka... jako by to něco znamenalo), jen to zkrátka chtělo čas.

Soustředili jste se na jeden problém, vyřešili jste ho a voilá, mohli jste se vrhnout na nesčetně dalších.

Zatím ale konec téhle řady nebyl nikde v dohlednu.

Zajímalo by mě, co dělají vlastně ostatní holky v sobotu večer.

Pravděpodobně mají asi něco, čemu se říká život, napovědělo mi podvědomí jízlivě.

Ano, přiznávám, mohlo mě napadnout, že ne všichni jsou takoví samorosti jako já, zahloubaní do problematiky internetu.

Po celý den panovalo tropické počasí, teploměry na přímém slunku málem praskaly, já se už dvakrát sprchovala a všude, ale úplně všude byl vzduch tak těžký a nedýchatelný, až to z vás vycuclo všechnu vaši energii a byli jste rádi, že vůbec žijete.

Zaslechla jsem sílící hukot.

Byla již noc a moje okno z odpoledního uklízení, kdy jsem prostě uprostřed práce vstala a jala se svůj pokoj přivést aspoň trochu do normálního stavu – aby zkrátka vypadal dostatečně reprezentativně, jak mi bylo pořád předkládáno, zůstalo otevřené.

Ani jsem si toho nevšimla.

Jasně modrou odpolední oblohu ale už mezitím stihl nahradit vytrvalý déšť, který ale přesto nepřinášel žádnou vláhu, která by snížila nepříjemnou vlhkost a dusno ve vzduchu, kdepak. Byl to jen hukot, šum v pozadí, jako by vám ze střechy padal vedle okna dolů vodopád. Třeba ten Niagárský.

Niagára.

I tam se teď možná mají líp, možná je tam snesitelněji než tady, zamyslela jsem se mimoděk. Ale, na druhou stranu, je to vlastně krásná kulisa. Taková klidná, a přitom s podtóny nevypočítavosti, nepředvídatelná. Vlastně mě na svou existenci upozornila jen tím, jak déšť během pár sekund rapidně zesílil a já akorát zaklapnula notebook. Zbyla jsem v prázdné, zhaslé místnosti už jen já a okno, odpojená jinak z veškerého vnějšího světa, se kterým jsem po tak dlouho dobu komunikovala přes obrazovku. Moje oči mi ale děkovaly a po tom přílivu bílého světla byly rády za téměř dokonalou tmu. Málem jsem cítila, jak se všechny ty svaly úplně uvolňují a v klidu zaostřují někam na druhý konec pokoje do neurčita, jak je pro ně přirozené.

V souvislosti s tím jsem změnila polohu svých nohou, doteď způsobně složených v tureckém sedu. Aniž jsem si to plně uvědomila, zase jsem se dostala do téhle konkrétní polohy. Tím, že jsem ještě seděla na posteli, si zase odrovnám záda... Ach jo.

Zajímalo by mě, jestli tyhle věci taky ostatní lidi mého věku řeší.

Někde dole projelo nějaké větší auto, vedle klasických zvuků zanechávalo i ten pronikavý, jak kola jedou po mokrém asfaltu a rozestřikují tenkou vrstvičku vody na něm. Teď bych si přála mít nějaký větrák, na stropě, jako mají někde v USA nebo vlastně kdekoli po světě, přijde mi to hrozně cool. Haha, cool jako chladný... Myslím, že můj mozek by potřeboval pořádně zchladit, už je asi přehřátý stejně jako můj notebook, co mi leží bez užitku v klíně.

Ale i tak, jsem si jistá, že podmínky v pokoji panelákového domu na jižní straně se tropům bezpochyby blíží. A stejně tu nemám ani nějaký ventilátor do zásuvky, prostě nic. Už po celý den jsem měla pocit, že se snad utopím ve vlastním potu. A pak jsou tu holky z Instagramu, co prostě vypadají jako by bylo příjemných 25, lehký vánek a vypadají bezvadně.

S těma nemám nejmenší šanci se měřit.

Kdo by taky chtěl unavenou, zpocenou studentku, co má pokoj na jižní straně. Aspoň vím, že nebudu architekt, protože postavit barák takhle blbě je fakt na hlavu, to vím i já.

Najednou ale začal foukat silný vítr, který prosvištěl štěrbinou mezi panely okna otevřeného na ventilačku a kapky deště začaly málem kolmo dopadat na okenní tabule. Způsobilo to děsný randál a navíc hrozilo reálné natečení vody dovnitř.

Rychle jsem se vymrštila ze svého místa na posteli s cílem okno zavřít. ,,No jo, už jdu, už jdu," zamumlala jsem otráveně a přešla k oknu. Vítr mi laškovně trochu nadzdvihl oblečení a odvanul pryč pár pramenů, co mi spadaly do čela a po spáncích se vinuly kolem mých tváří. Už jsem sahala po klice, když v tu chvíli mě něco napadlo.

Než jsem si to stihla rozmyslet, prostrčila jsem ruku skrz horní část štěrbiny (ne, ani mě nenapadlo otevřít si k tomuto účelu celé křídlo, ne, prostě můj mozek už byl v tomhle bodě pravděpodobně úplně ugrilovaný), která byla širší a nastavila jsem dlaň přímo proti poryvu větru. Kapky se mi opíraly do kůže a kromě příjemného chladivého pocitu i trochu lechtaly. Se sílícím větrem jsem byla ale nucená tohle potěšení po chvilce zatrhnout, protože se čím dál tím víc kapek dostávalo i ke mně do pokoje.

A přednášku o otevřených oknech, když prší, jsem znovu absolvovat nechtěla.

Otočila jsem tedy kličkou a zavřela okno. Aspoň trochu se tu mezitím vyvětralo. To je dobře, jinak by tu bylo k padnutí. Ale co teď? Došla jsem zpátky k posteli. Na notebook už jsem dneska nechtěla ani sáhnout, tak jsem si vzala k ruce mobil. Trochu mě vyděsil počet notifikací, které na mě najednou vyskočily, ale aspoň jsem byla ráda, že tímto způsobem můžu svou mysl konečně zrelaxovat.

Následující hodinu jsem se jen bezduše probírala zprávami, oznámeními a videi, asi tak, jako to děláme my všichni. I když už jsem měla okno zavřené, provoz na ulici neustával a i přes sklo jsem stále slyšela projíždějící auta. Tenhle hluk mi nikdy nevadil, to prostě k tomu tak nějak, hádám, patří. Svůj spot na posteli jsem opustila už jen tehdy, když jsem si chtěla dojít pro sluchátka na stole, jinak už jsem ale jen po zbytek noci relaxovala a užívala si aspoň trochu chladnějšího vzduchu.