Ja vůbec nevím, kdo má rad koupele, ale představil jsem si zdražila ve vaně 😔😔😔
Jak se tam ráchá
A má kachničku a bublinky
Voní to jako citronová tráva a trochu levandule
A zrcadlo je zamlžené od té teplé vody
Zdražil se zasměje a na zamlženou, plastovou přepážku uchycenou na vaně, která zařizuje, aby voda nestříkala ven, namaluje prstem smajlíka, chvilku se na sebe dívají, přičemž se Zdražilův úsměv začne pomalu vytrácet.
Raději skloní hlavu, a v mýdlových bublinách levandulové vůně, si všimne své kachničky, která byla darem od dávného přítele.
Pozoruje jak pomalinku proplouvá bublinkami a odpojuje je od sebe.
Zdražil se cítí podobně, už delší dobu má pocit, že se věci v něm, pocity, odpojují od sebe a přestávají dávat smysl.
Nespojuje si skutečnosti
A cítí se
sám
Fyzika kterou tolik miloval mu nedává smysl. Jako kdyby na něj fyzikální zákony neplatili, tak jako dřív, tak jak mají.
Necítí se, že by ho zemská přitažlivost táhla k povrchu naší planety. Naopak.., cítí se jako ve stavu beztíže, jeho tělo je schránkou, která proplouvá světem a skrz ni proplouvají nejrůznější pocity, které mu nedávají smysl, nespojují se.
Vstane, cítí se už nějak moc rozmočený od vody. Navíc je poměrně unavený z toho, jak urputně se jeho mozek snaží přemýšlet nad všemi těmi pocity, snaží se v nich hledat hloubku a smysl. Voda a narůžovělá pěna z něj začne stékat dolů do vany, dokud není zcela vystavený studenému okolí. Náraz chladného vzduchu ho donutí si uvědomit, že zase jeho duše bloudí mimo realitu, a tak se pokusí oklepat z toho stavu beztíže. Vezme do ruky sprchovou hlavici, vodu nastaví na teplejší a začne ze sebe smývat poslední zbytky pěny.
Najednou se rozevřou dveře, zdražil stojí nahý ve vaně a v jeho výrazu je překvapení i děs. Bydlí přece sám, nikdo jiný by tu být neměl, jen jeho věrný jezevčík Růženka II. Nestihne se ani probrat a u okraje vany, s úšklebkem na tváři, stojí Sabina. Divá se mu intenzivně přímo do očí a nemění svůj výraz.
Zdražil to vidí celé jako zpomalený záběr, hřející voda, která mu pomalu stéká od hrudníku po celém těle a Sabina, která stojí přímo před ním, teď už rukou opřená o vlhkou vanu a druhou rukou odsouvající přepážku na vaně. Když ji odsune zapříčiní to, že kapičky teplé vody, odrážející se od Zdražilového těla, začnou dopadat na ni. Na obličeji cítí však studenější kapky vody, ty totiž kvůli letu vzduchem ztratili svoji teplotu a Sabinu spíše chladí po tvářích.
Sabina se nakloní ke Zdražilovi, ten stojí jako paralyzovaný a jen čeká, co se bude dít dál, nedokáže ze sebe vypustit jediného slova. Najednou se svět kolem zase zrychlí a zdražil cítí hřející ruku na svém těle, Sabininu ruku. Sabina neotálela a rychle zdražila chytla za varlata, ten ač by se raději situaci zasmál, spíše v první chvíli vypadal vyděšeně. Lhal by ale, kdyby řekl, že mu takový dotyk vadil.
„Proč, jak si se sem dostala, co, co se děje?" Vykoktal ze sebe Zdražil.
„To je jenom z hecu..." ušklíbla se Sabina a povolila svůj stisk. Poté se velmi pomalu narovnala a nepřerušovala u toho oční kontakt se Zdražilem. Při odchodu z koupelny, se ještě u dveří otočila, a lehce laškovně mrkla. Když za sebou zabouchla dveře, jediné co Zdražil slyšel, byl smích a oddalující se kroky... více lidí
Sabina zdražila zanechala stát ve vaně, voda stříkala ven a cela koupelna byla vlhká
Konec <3
ČTEŠ
Pan profesor Zdražil
RandomNapůl muž napůl vlkodlak, vyučující na gymnáziu Pavla Křížka, tuší něco jeho studenti? nebo tajemství, které ukrývá, bude navždy zahaleno pod pláštěm tajemna?
