Příběh z pohledu učebnice matermatiky

*

„Ehm, no takže ahoj!" Těžce vzdychne kniha, která je už od pohledu ve velmi zuboženém a žalostném stavu a pokračuje:

„Asi bych Vám měla říct kdo, že vlastně jsem, že ano? Mám na sobě jakýsi zbytek nápisu IKY a nějaké škaredé modré čáry. Víte, já jsem nebyla vždycky taková. Byla jsem krásná a mladí lidé ze mě četli a učili se." Opět povzdech a kniha spustí svůj příběh.

„Všechno začalo před mnoha lety. Byla jsem v pěkném barevném kabátku, voněla jsem novým inkoustem a nemohla jsem se dočkat toho, kdo si mne vybere. Kdyby to bylo možné, jistě bych se chvěla vzrušením," zasní se kniha nad návalem vzpomínek a pokračuje „napětím jsem skoro ani nedýchala. Cítila jsem, jak mě někdo zvedá a pak mě dosti hrubě položí na něco tvrdého, nejspíše na lavici. Slyšela jsem nějaké hlasy a pak jsem cítila mnoho rukou. Nakonec pohyby ustaly a já cítila, jak mě někdo převrací a pak něčím lechtá. Došlo mi, že je to taková špičatá věc, kterou děti používají velmi často. Pak jsem se ocitla ve tmě a cítila jsem, že jsem opět někam nesena."

„Ahoj, já jsem Český jazyk, ty jsi Matematika?" Zeptala se mě jedna z mnoha učebnic, se kterými jsem byla v tom tmavém prostoru.

„Ano, Matematika pro 9. ročník základních škol." Podívala jsem se na Čeština pozorněji a zdál se mi dost opotřebovaný. Zřejmě byl ze staršího vydání. I barva na něm byla již zašlá a rohy měl místy zohýbané.

„Máš štěstí. Marie se k nám chová velmi slušně, což se však nedalo říci o mém předchozím vlastníkovi," ozvala se další učebnice, Fyzika.

„Vážně? A jak se k tobě choval?" Optala se Matematika se zájmem, ale z hlasu ji zaznívaly pochybnosti, nějak si nedovedla představit, že by se někdo choval špatně ke knihám. Však přece knihy slouží lidem, v tomto případě žákům, kteří z nich čerpají dovednosti a tak jim má být prokazovaná úcta ne?

„No hrozně! Ohýbání rohů bylo to nejmenší. Jednou mě polil, pak mě položil na takovou teplou věc, až se mi po chvíli ohnuly stránky. Jedné mé kolegyni zase někdo vytrhal stránky a něco do ní nakreslil, prý něco sprostého." Matematika ohromeně zašustila stránkami. Stále nemohla uvěřit tomu, že někdo může být tak krutý k nejcennějšímu pokladu na zemi. Vždy byla přesvědčena, že ona a jí podobní přinášejí lidem vědomosti a má jim být prokazována náležitá úcta.

„To je mi líto!" Pověděla Matematika soucitně. „Snad bude ta Marie opravdu milá a hodná!"

„To je ze začátku každý" Odfrkla si Fyzika a ostatní jí přitakávali.

Tak šel čas. Matematika měla své místo společně s ostatními knihami ve skříni, která byla průhledná, takže bylo skrze ni vidět do pokoje, ve kterém dívka často bývala. S dívkou trávila mnoho času a podle zabarvení dívčího hlasu poznala, že se předmět matematiky těší alespoň u dívky velké oblibě. To se však nedalo říci o ostatních. Jednou Marie půjčila Matematiku jiné dívce.

„Ou, lituji tě, Matematiko!" Slyšela vedle sebe povzdech malého bločku, který snad kdysi býval nějakým zápisníkem, jak se dalo odhadnout s chybějících písmen. Než se stačila zeptat jak to myslí, již byla druhou dívkou hrubě otevřena a stránky ji zabolely, jak s nimi dívka škubala.

Dívka si něco naštvaně mrmlala pod vousy a u toho zuřivě listovala stránkami a občas Matematika ucítila bolestivé škubnutí, jak jí jednu ze stránek natrhla.

„Au! Buď prosím trochu jemná!" Pověděla plačtivě, ale nemělo to žádný účinek. Konečně cítila, jak je předávána zpět své Marii. No, předávána...spíše byla hozena na lavici. Slyšela nějaký rozzuřený hlas a za tu dobu již bezpečně věděla, že patří její majitelce.