Thalathéna- Tři strážkyně

1. Maškaráda

13. leden1324 po z. Z. , Dercije: Emsot

Co skrývá minulost? Možná klíč k budoucnosti, nebo tajemství nekonečného vesmíru. Možná i schovává i přítomnost, protože brzo bude její součástí… četla jsem si pro sebe v rohu knihovny.
Bylo sobotní slunečné odpoledne, takže jsem se šla schovat někam kam slunce nedosahovalo. Všude byl klid, ticho a zima. Všechno služebnictvo se připravovalo na tu velkou událost, takže nikdo neměl čas mě hlídat, jestli nečtu zakázané knihy z poslední knihovničky, v levé řadě, z nejvyšší police. Jediný, kdo by se teď mohl starat, byl stejně očekáván. Kde se vlastně zdržela?
S malým pokrčením rameny jako odpověď mým myšlenkám jsem četla dál.
„Sestřičko, ty děláš neplechu,” ozvalo se po deseti stránkách pozdeji. Dřív něž jsem stihla zvenout zrak, už přede mnou seděla v křesle. Zelené šaty se okolo ní elegantně rozprostřely, ale její vlasy se tím rychlím pohybem rozvýřily. Byly rubínově rudé, lemovaly bledý obličej, ve kterém zářily radostí dvě šedivá očka.
„Pššt Helue, nebo tě někdo uslyší,” napomenula jsem jí a rychle zaklapla knihu v mém klíně. Nechtěla jsem, aby se sem někdo jiný než ona přišel podívat.
„Neboj, Car. Všichni jsou teď v kuchyni. Jedna z kuchtiček spálila karamel. Na začátku to vonělo hezky, ale potom mi to připomínalo lepkavý jed,” otřásla se Helue a narovnala se, jak nás to vždycky učili.
„To ale neznamená, že nás nevidí stráže," odsekla jsem, zvedla jsem se z křesla a šla vrátit knihu na poličku.
„Já myslím, že přesně to, to znamená.” ozvalo se za mnou a pak šustění látky, jak se hnala za mnou.
„Zase ta tvoje hloupá filozofie?" Posmívala se mi Helue. Naštvaně jsem zavrčela a přemýšlela, jestli si někdo všimne, že na knížce bude důlek od Helueniny hlavy.
„Neboj, sestřičko. Vždyť ty víš, že jí mám taky ráda," znova se zasmála. Hlavou mi probleskly vzpomínky, na to jak jsem četla knížky Helue, když mi bylo sedm. Jedna ze šťastných vzpomínek. Následky nebyly tak hezké, ale co s tím osoba nadělá.
Vrátila jsem knihu přesně na to místo, kde jsem jí sebrala a otočila se čelem k ní. Její šedivá očka si mě už zaujatě prohlížela.
„Těšíš se na ples, Car?" Zeptala se mě poťouchlým tónem. Nešťastně jsem zasténala. Ples.
„Odpověď obdržena," zamumlala Helue a pomalým tempem zamířila k nejbližší lavičce. Když jsme k ní došly, unaveně jsem na ní klesla.
„Nebude to tak strašné," uklidňovala mě mile a poklepala mě po koleni.
„Můžeme tancovat. Uvidíme Tmosu, Admu a Déu. A možná i nějaké barony. Slyšela jsem že Georg z dvoru Buleon vyrostl do krásy," básnila Helue a lišácký se usmívala.
Šlehla jsem po ní varovným pohledem, který říkal: Je ti šestnáct, zklidni. Nad mým varováním se jenom zasmála.
„Myslela jsem pro tebe. Je ti sedmnáct Carijel, dříve nebo později tě rodiče vdají. Když je předstihneš, můžeš si alespoň vybrat," prohlásila s protočením očí a soucitně se na mě dívala.
„Jako by si mě nějaký muž vůbec všiml,” zamumlala jsem potichu, aby mě neslyšela. Věděla jsem, že být uražená kvůli tomu, že vám druhé pohlaví nedává dostatek pozornosti je dětinské, ale žárlivost je zvláštní věc.
„Jestě jednou tohle někdy řekneš a pošlu tě do hladomorny,” řekla najednou Helue smrtícím tónem. Nevině jsem se na ní podívala.
,,Co tím myslíš, sestřičko?” zeptala jsem se jí nevině a zamrkala. Helue se nad mým příšerným pokusem ušklíbla.
,,Příště to mumlej víc směrem ode mě, jestli nechceš, aby tě člověk slyšel,” poradila mi žertovně.
„Dobře, madam,” odvětila jsem jí také s úměvem. Být s ní je jako být s psem, který umí mluvit. Milá, energická, nadšená ze všeho. Taková byla moje sestra.
„Už přišli šaty na ples, jestli to chceš vědět,” pokračovala nadšeně po chvilce milého ticha.
„Už?” udivila jsem se nahlas.
„Co se udivuješ? Ples je už dnes večer. Za 8 hodin a 25 minut, abych byla přesná,” prohlásila po pohledu na hodiny pověšené na jedné z polic. Můj žaludek udělal nepříjemný kotrmelec a v ústech mi vyschlo.
Za 8 hodin a 25 minut.
,,Tedy teď za 8 hodin a 24 minut, ale kdo by to počítal, že?” zasmála se Helue a položila mi hlavu na rameno. Jemně jsem ho zvedla, aby se nemusela tolik hrbit.
Unaveně jsem si oddechla a protřela si jednou rukou kořen nosu. Plesy mi samy o sobě nevadilly, ale ty s očividnou zaměřeností na mou osobu ano. Ty prázdné lichotky a nepříjemné pohledy. Celé to bude jedna velká divadelní hra. Maškaráda.
Jediná dobrá věc byl tanec. A jídlo samozřejmě. Ach, to jídlo! Už jenom z toho pomyšlení se mi sbíhaly sliny. Kuchaři se často snažili zapůsobit na důležité hosty a dělali tradiční Dercijská, tak i jídla z jiných zemí. Dnes by tam mohlo být ode všeho trochu.
„Kde jsou ty šaty?” snažila jsem se rozptýlit od té nepřijemné představy, kde mi teď potřásal rukou jeden z baronů a neuvěřitelně při tom prskal. Helue zvedla hlavu z mého ramena a lišácky se usmála.
„Jídelna. Odnesou je před obědem s mamá,” zakoulela očima. Skvělé, jedna maškaráda za druhou.
„Tak jdeme. Chtěla bych je vidět," řekla jsem upřímně a obtížně se zvedla. Nová Dercijská móda byla možná pro oko honosná, ale pro moje slabé tělo to bylo jen závaží navíc. Těžké hedvábý, tuhý korzet a krynolíny, které se díky Bohu od minulého století zmenšili. Helue mě následovala a nastavila mi ruku, do které jsem se s hranou grácií zavěsila. Vždycky jsem si při tomto gestu vzpomněla na nás dvě, o šest let mladší, když jsme tohle dělali pořád. S přicházejícíma rokama tento zvyk odcházel.
Cesta do jídelny trvala dvě minuty a byla sto padesát metrů dlouhá. Jednou jsem to jen tak ze zajímavosti měřila. Dlouhá odpoledne dospívání na obrovském hradě. Po cestě mi Helue povídala o tom, co dělala dopoledne.
Celé ho strávila v zasněžených zahradách. Zkoumala růže, které rostly na každém kroku, a zjistila že jich v zahradě máme přes osmdesát druhů, alespoň tak to tvrdili štítky zabodnuté u jejich kořenů. Takovou informací se nedočtete ani v encyklopedii o Dercijském zámku. A že to vím, protože jsem jí sama četla.
Když jsme došly k dveřím jídelny, galantně nám je otevřel komoří. Tiše jsme s Helue vstoupily, do té poloprázdné místnosti velikosti lodi katedrály. Zdi lemovaly všudy přítomné protáhlé okna a těžké hedvábné závěsy. Přes celou místnost se táhl smrkový stůl, ke kterému by se vešlo dvě stě lidí, i když tu většinou jedli jen čtyři, a na něm byly poskládané vázy s různými druhy zimních květin.
„Ach ne, už je odnesli," zasténala Helue smutně, s pohledem upřeným na prostředek stolu, kde se asi naše róby měly nacházet. Smutně jsem se zamračila, ale rychle jsem ten smutek zahnala, dřív než se na mě Helue stihla podívat..
„To nevadí, Helue. Uvidím je večer," utěšovala jsem jí a zároveň sebe. Sklesle jsme se odloudaly k jednomu z oken a náš rozhovor pokračoval. Helue měla zvláštní schopnost udělat i z nudného dopoledne příběh na celou dobrodružnou ságu. Možná mi to tak jenom připadalo, protože je moje mladší sestřička, ale měla vážně dar. Duše dobrodruha je vzácná. Škoda, že musela skončit v tomhle zámku.
Po asi tak pěti obratech děje a několik skandálních situacích se dveře od tiché jídelny otevřely a do místnosti vešla naše matka. Černé vlasy, ketré jsme ani jedna nezdedila, měla spletené do tlustého copu a na sobě měla fialové šaty. Moje matka si velice potrpěla na vzhled a bylo to na ní vždy vidět. Podívala se na nás těma nečitelnýma očima a hlavou kývla ke stolu. Otec dnes tedy nepřijde. Královské povinnosti.
S Helue jsme se posadili na svá místa a čekali zatímco do místnosti přišly kuchtičky a naservírovaly nám dnešní oběd. Následovala tichá modlitba a potom jsme začaly jíst.
„Jak jste strávila odpoledne, matko?" zeptala se konverzačním tónem Helue. Nenápadně jsem po matce šlehla pohledem. Její výraz byl klidný. Dnes se zatím nic zlého nestalo, takže se  ani nic zlého nestane teď. Moje matka měla nepříjemný zvyk si svojí frustarci vylévat na lidech kolem sebe a protože otec nemá rád, když někdo mlátí služebnictvo, tak si to matka často slovně vylévala na nás. Smutné, ale praktické rozhodnutí královské rodiny.
„Plánování plesu bylo náročné. Všechno to jídlo, hudba a dekorace," postěžovala si a hned na to začala monolog, při kterém obdivuhodně stíhala pít i jíst.
Připadalo mi hloupé, že tak horuje. Většinu práce za ní udělá stejně služebnictvo. Právě teď po schodech určitě běhají desítky služebných, kuchtiček a komořích, kteří tahají různé objekty z patra do patra našeho pěti patrového zámku a rozhodně si nestěžují tak moc jako ona. Nebo jsem je prostě možná jen neslyšela.
Mojí matku jsem samozřejmě v jistém pohledu obdivovala. Královna velké říše s elegancí padajícího pírka holubice, s jazykem ostrým jako šavle pověšené na zdech této jídelny a musím uznat, že má i vytříbený vkus. Jako osobnost byla obdivuhodná, ale jako matka nikoli. Proto se k sobě s mím otcem hodili.
„To je mi líto, matko, že jste tím plesem zatížena," prohodila jsem prázdnou omluvu, jak bylo mým oblíbeným zvykem. Matka to jako vždy ignorovala a Helue se usmála směrem k talíři.
„Děkuji, že se staráš, dcero. Jak šlo vaše odpoledne?" Pokračoval rozhovor v nudné smyčce jako každý oběd. A jako každý oběd jsem já zůstala zticha a nechala se zaštítit enuziasmem mojí setry.
Mrkev mi připadala kyselejší než obvykle. Možná to bylo tím, že jsem z mého oblíbeného dětského jídla vyrostla. Nebo tím, že můj kyselý úšklebek nad každou matčinou prázdnou pochvalou Helue, moje jídlo okyselil.
„Musím jít dál organizovat přípravy. Uvidíme se na plese, dcery," zvedla se asi tak po pěti Heluiných větách matka od stolu. S Helue jsme se zvedly z našiš židlí a stály, dokud matka neopustila jídelnu. Projev nucené úcty.
Když matka konečně odešla, Helue se na mě unaveně usmála a posadili jsme se. S matkou si poradila lépe než já. Otec byl zase moje parketa. Byla jsem přece jeho nástupce.
„Doprovodíš mě do mého pokoje, sestro?" zeptala se Helue za zvuku šoupající se židle. Skoro nic nesnědla, ale na to jsem si už zvykla. Helue nikdy nebyla moc velký jedlík, na rozdíl ode mě. Konečně jsem se po půl hodině mračení mile usmála.
Po cestě jsme si povídaly o všem možném. O knížce, kterou jsem v knihovně četla, o matčiných ,strastech' a Helue mi říkala různé klepy, které se dozvěděla od komorných.
Právě mi povídala o románku jednoho syna obchodníka a jedné z kuchtiček, když okolo nás prošli dva komorníci s dřevěným stolem. Zdvořile jsme jim uhnuly a mile se na ně usmály, když nás pozdravili. Naše služebnictvo bylo vždy milé, vždy připravené. Hrad se o ně dobře staral a tak se i oni dobře starali o něj.
Helue mě nechala u dveří mého pokoje a políbila mě na tvář.
„Těším se na dnešní večer, Carijel," rozloučila se a ráznými kroky odešla ke svým komnatám.
•••