Už je to pár let… co se zatopil lom v lese, který nazýváme Chrástnice. V létě se v něm lidé koupou, potápí se nebo rybaří. Nikoho jsem ale neslyšela říkat, že se potopil až na dno (a to už tu bydlím nějaký ten pátek). Ten lom se tehdy zatopil během chvíle a lidé, co tam pracovali, museli nechat všechny své stroje na dně a zachránit sami sebe.
Tak jsem si jednoho krásného dne řekla, že se podívám na dno našeho lomu… Potom, co jsem absolvovala velice zdlouhavý a nudný přednes o potápění, jsem šla spát, protože byl večer. Asi po týdnu nepřetržitého deště jsem se konečně vydala na průzkum hlubin našeho lomu.
Nasadila jsem si ploutve, kyslíkovou bombu, brýle, šnorchl a skočila jsem do vody. Baterka! Ok, tak po neúspěšném pokusu jsem konečně na cestě do hlubin… Au, není to hluboké tak, jak jsem si myslela. Čekala jsem, že na dno poplavu delší dobu. Když jsem se rozhlédla, byla jsem dole a kolem byl písek, ryby a sem-tam nějaký ten šutr.
Byla jsem tak zabraná pozorováním podvodního života, že jsem si nevšimla velryby plavající mým směrem. Ta ryba asi taky byla zabraná svými myšlenkami. Protože jsme do sebe prostě nabouraly. Po šoku z velr- ne počkat, počkat, počkat… to byl sumec, jsem se trochu uklidnila.
Až teď jsem si všimla, že se tu zastavil čas, wow, leží to tu už několik let a ty si až teď všimneš, že se o to nikdo nestará, vážně? Všechno bylo rezavé, porostlé řasami a navíc všude plavaly ryby. Jak v nějaké pohádce, jo ale mega moc temné, tiché a nepředvídatelné. Když jsme u toho, znáte ten pocit, když jdete v noci po ulici, podíváte se do nějakého okna a tam stojí člověk a kouká na vás? Tak přesně takový pocit jsem měla teď. Ale v tomhle případě jsem se koukala do očí, no očima bych to nenazvala, nebo spíš do místa, kde měly být oči nějakého člověka. Místo člověka tam ale byla nádherně vidět kostra těla sedícího v nějakém stroji. Že se mi to jenom zdá? Štípla jsem se. Au, sakra, to není sen. Ok, nádech, výdech, všechno bude v pohodě, je to jenom kostra, jo ale je to kostra ČLOVĚKA, chápeš to Adiii?? Č-L-O-V-Ě-K-A. Tak fajn, rychle pryč. Tady se mi nelíbí a navíc tohle nebude jediný stroj v lomu.
Plavala jsem dál a cítila jsem proud, ten proud byl silnější než já. Tak jsem vzdala pokus o vyplavání z toho záhadného proudu a nechala jsem se jím unášet do neznáma. Asi po hodině plavání v tajemném proudu mi začal docházet kyslík. Když jsem pomalu začínala lapat po dechu, tak jsem najednou letěla vzduchem. Hned, co jsem dopadla na asi kamennou podlahu jsem se otočila a viděla, kam jsem se to dostala. Bylo to něco jako legenda o tom lomu. Už párkrát jsem slyšela, že když se někdo potápěl, tak už nevyplaval. Ale nevěřila jsem tomu a to byla chyba, mooc velká chyba.
Ta místnost, ve které jsem se tak náhle ocitla, byla obrovská, jako mega moc obrovská. Na stropě byla vážně obrovská ohnivá koule, která levitovala?? Po tom, co jsem se dostatečně vynadívala na výzdobu té divné místnosti, jsem si všimla, že uprostřed jsou schody vedoucí někam do nižších pater. Ale co mě zajímalo, bylo, jak se odsud sakra dostanu! Aa něco jsem našla. Žebřík!? Jo na povrch asi vede jediná cesta a to nahoru. Začala jsem teda lézt nahoru. Nějak šikovně jsem si všechno připla na záda a hurá nahoru.
Konečně!! Jsem v půlce?! Ale neee! Jooo, už jsem nahoře a teď, babo raď! Tři cesty jako v nějakém filmu, dobře. Stará dobrá metoda a to… Ententýky dva špalíky… Ok, máme tu favorita - prostřední cesta, tak jdu. A překvapivě další rozcestí, dobře další rozpočítávadlo… Čarovala ryba, aby byla chyba… Fajn, teď jdeme cestou vpravo. A zřejmě do třetice všeho dobrého (v mém případě špatného). Další rozcestí dámy a pánové… Plave mýdlo po Vltavě… A vybrala jsem cestu po žebříku. Pane jo, ani jsem netušila, že jsem tak nízko.
Moment. Vidím světlo!! Sice malé, ale světlo. Po chvíli jsem došla ke dveřím s mřížemi a za těmi dveřmi byla země! Povrch! Jupííí! Před těmi dveřmi byl květináč s kaktusem, tak jsem ho shodila a pod ním… Byl klíč!!! Jsem venku!! A do Chrástky už v životě nepůjdu. Pane bože, jak já miluju zemi!!!
