Ollie

1

Ollie. Jméno, které by si přálo každé dítě. Nevím, jestli moji rodiče jsou jasnovidci nebo něco prostě tušili už před mým narozením, ale tohle jméno mi perfektně sedí, protože mi zajišťuje úkryt. Divíte se jak? 

"Ollie, půjdeš s námi večer k jezeru? Budou tam snad všichni z města!" zaječela mi do ucha moje kamarádka Allison. A samozřejmě se do konverzace musela přidat i Megan.

"Jo, největší párty ever!"

Falešně jsem se na ně usmála a pokroutila hlavou. Možná se někdo diví, proč se přátelím s lidmi, kterýma opovrhuju.. Je to snadné, jde o dojem. Allison a Megan jsou perfektní příklady pro živoucí Barbie panenky. Jsou krásné, blonďaté, nosí drahé věci, nijak zvlášť chytré a nahání kluky. Vedle nich pak o mě nikdo nemá ani trochu podezření, že bych nějak vyčnívala z normálového standardu mladé dívky.

"Ne, dneska nemám čas. Možná jindy." 

"Aww. A přijde tvůj bratr?" Když hrají, že jim je to líto, tak by u toho nemusely být aspoň tak natěšené. Všechny však víme, že se se mnou baví jen kvůli mému bratrovi. Aspoň se pak necítím vinně, že je využívám, když ony mne taky.

"Jo, jo přijde, vždyť ho znáte." zasmějeme se, ale vyruší nás zvonek a tak se rozejdeme po chodbě do tříd.

"Ollie, pozdravuj bráchu, uvidíme se večer!" slyším, jak za mnou křikne nějaký kluk, co běží kolem. Pravděpodobně Ryan. Všechny na této škole zajímá jen můj bratr a tak se na mě lepí nechtěná pozornost. 

Allison s Megan si cestou do třídy pořád o něčem nudném vypráví a já se je snažím nevnímat, jinak budu mít zas migrény.

"Stejně mi přijde pořád zvláštní, že s bratrem máte stejné jméno. Vaši rodiče teda nebyli moc kreativní." Dobře, tohle už bylo přesně mířené na mě, tohle jsem nemohla ignorovat. 

Usmála jsem se. "To mi povídej! Ani nevíš, jak moc mi to komplikuje život." 

Ano, Ollie je perfektní jméno, jak pro holku... tak i kluka. 

Pak už začala hodina a já byla ráda, že jsme tohle téma opustili. Mluvit pořád o mém bratrovi mě celkem vysiluje. Učitel na Historii byl pěkně nudný a tak jsem celou hodinu neměla nic moc na práci. Povzdechla jsem si a prohrábla si své dlouhé blonďaté vlasy, které mi každý chválí a podívala se na telefon. Nic nového.

Nenávidím svoje šaty. Vlastně celkově nenávidím jakékoliv šaty a proč je tedy musím nosit? Moje matka totiž neuznává ženy v kalhotách, pokud tedy není venku úplná kosa. Kvůli ní taky musím nosit červenou kabelku, malovat se a všechny tyhle otravné věci. Myslím, že dokonce to byla ona, kdo mi představil Allison a Megan, když je pozvala na večeři. Razí totiž zastaralou teorii o funkcích žen v domácnosti. Strašně otravné, ale co nadělám.

Pípnul mi najednou mobil. 

Po škole přijď rovnou domů. -Máma 

A jaj.

-

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co má tohle znamenat?" křikla na mě hned ve dveřích a já si povzdechla, když před můj obličej strčila dvoje nové krásné jeany. A pánskou mikinu. Věděla jsem, že jsem to neměla nechávat v pokoji. Jako pokaždé, mi máma prošmejdila totiž celý pokoj. Soukromí v tomhle domě očividně neexistuje.

"Nechceš mi snad říct, že v tomhle hodláš vyjít někam ven? Vím, že tě vzhled moc nezajímá, ale tohle je moc." Stále hysterčila a jediné, co jsem mohla udělat je lhát. Zase.

"Klid mami, ty nejsou moje. Je to dárek, pro Allisonina bratra. Dneska má narozeniny a tak u ní pořádají oslavy, kam to přinesu. Plus u nich i přespím." 

Mamka začala zas dýchat v normálním tempu a její naštvaná žilka na obličeji pomalu začala mizet.

"Fajn, ale proč si mi neřekla, že jdeš už dneska? Říkáš mi zas všechno na poslední chvíli." zakňučela jak malé tvrdohlavé dítě a já se usmála. Přece jen je to moje máma a já ji mám ráda, ale má prostě svoje chybičky.

"Mami promiň, ale nechci přijít pozdě, takže si jen vezmu tašku z pokoje a hned vyrazím." Vzala jsem jí z rukou jeany a mikinu a dala jí rychlou pusu na tvář.

"Dobře, bav se a hlavně žádný alkohol!" křikla za mnou, jak jsem vybíhala schody do svého pokoje pro mou tašku.

"Neboj." zasmála jsem se.

-

Zaklepala jsem na dveře a ozvalo se obyčejné: "Kdo je?"

"Ollie." Dveře se otevřely a z nich vykoukla hlava s krátkými černými vlasy, dvěma piercingami, jedním v obočí a druhým ve rtu. Brandon se na mě uličnicky usmál.

"No podívejme se komu to dneska sluší. Pěkný šaty." zasmál se a já do něj strčila, aby mě už pustil dovnitř. "Není vtipný." zabručela jsem a konečně vešla do místnosti. Nebyl to moc velký byt, největší prostor tu měl samozřejmě obývák a ten byl plný bordelu, protože Brandon očividně neuklízí.

Poprvé za dnešek jsem si pořádně oddechla, protože jsem konečně byla volná a ve svém živlu. Sundala jsem si z hlavy tu otřesnou paruku a hodila po Brandonovi dlouhé blonďaté lokny. 

"Myslíš, že bych to měl taky někdy zkusit?" zeptal se, když si ne moc dobře zkoušel paruku nasadit.

"Byl bys pěkně ošklivá holka." řekla jsem a on se jakoby urazil. "Jdu se převlíct, opovaž se tu paruku zničit! Moje máma by dostala infarkt, kdyby zjistila, že jsem si ostříhala vlasy."

"Nebo kdyby zjistila, že ve škole vykládáš, že máš nějakého bratra." zasmál se a skočil na gauč. 

Já jen protočila očima a šla do pokoje pro hosty, kde už jsem měla všechny svoje věci. Svlékla jsem se, přes prsa jsem se utáhla látku, díky které nebylo poznat, že nějaký prsa mám. I když to není zas taková potřeba, protože moc obdarovaná jsem nebyla. Stačila pak už jen důvěryhodná výplň v mých nových jeanách, smazat make-up, trochu upravit nasadit pánskou mikinu a vuala. Hned jsem se cítila lépe. 

V zrcadle jsem ještě zkontrolovala, jestli náhodou na sobě nemám jakýkoliv náznak, že jsem holka a pak jsem se spokojeně usmála. Vešla jsem zpátky do obýváku a Brandon s mou parukou na hlavě se zasmál. "Tohle už je Ollie, kterýho znám. Hádám, že dnes jdeme na párty k jezeru. Jseš ready někoho sbalit?" 

Zasmála jsem se a trochu hrubším hlasem řekla: "No jasně, napiš ostatním, kam míříme. Ať se sejde celá parta." "Okay." přikývl a vytáhl mobil.

Dneska bude sranda.