Losing Game✔️

Prolog

 „Zabalil jste si vše, mladý pane?" ptá se mě chůva, když řidič nakládá velký a těžký kufr do úložného prostoru auta. Vrásky kolem jejích očí se zvlní, zatímco si mě podezřívavě prohlíží. Vím, na co myslí. Na léky na astma, které mě sužuje od dob, které si ani nepamatuji.

„Pokud jde o léky, Eliso, sama víš, že bez nich nedám ani ránu," odpovídám s poloúsměvem, zatímco mi do zad buší sluneční svit, který je dnes extra ostrý. „Takže jo, ty jsem si balil jako první. A kolikrát ti mám říkat, abys mi nevykala."

„Sám moc dobře víte," povzdechne si žena o dvě hlavy menší, než já, ovšem s osobností, která daleko převyšuje tu mou, „že co se týče těchto rozluček, mám nakázáno od vašeho otce vám i před nejbližšími vykat."

Ano, taková jsou pravidla mého otce. Nikdy se nesdružovat a nepřátelit se s lidmi, kteří jsou o několik úrovní pod námi. Tedy, pod ním. Já sám se necítím obzvlášť jako něco víc, než je například má chůva Elisa, která mě zná lépe, než moji vlastní rodiče. Ale dodržování zásad hlavy velkého vinařského impéria se musí zhostit každý. Nehledě z jaké sorty lidí je daný člověk. Proto také podnikám tuto cestu, která měla být za trest, ale beru ji spíše více, jako vysvobození z pekla.

„Opatruj se, Eliso," nehledě na konvence ji obejmu, protože je to prakticky jediná osoba, která mi z tohoto domu bude chybět. A jediná, jejíž rozloučení si doopravdy beru k srdci.

„Vy také, mladý pane, a dojeďte v pořádku," ačkoliv cítím, že by mě nejraději objala také, drží své paže rovně a u těla. Nesmí ani náznakem naznačit jinou náklonost, než čistě profesionální a to i přesto, že je to moje pravá matka. Tedy v tom psychologickém slova smyslu. To je také důvod, proč jsem otci tenkrát, když už ji chtěl propustit, protože jsem způsobilý se starat sám o sebe, dal nůž na krk, že zničím celou jeho reputaci. Nedokážu si Sullivanské panství představit bez své chůvy. Panství bez Elisy by byl mrtvý dům, v němž přežívá zlomený teenager s ledovou krustou kolem sebe. To jsem totiž já. Obyčejná ledová skořápka bez emocí, jak už jsem byl jinými nazván.

Elisa pokyne a odchází zpět do domu, zatímco já se posouvám před svého staršího bratra, Daniela. Daniel je jako mladší verze otce. Vždy rovná záda, perfektní vystupování, odtažité jednání. Často jsem si ho idealizoval podle svého, než jsem byl natolik zralý, abych zjistil, co za potvoru se v něm skrývá. Prakticky stejně, jako v celé téhle rodině. Byznys je pro ně daleko důležitější, než jakékoliv rodinné pouto.

Daniel napřáhne ruku a já mu do ní vložím svou dlaň. Není potřeba slov, protože oba víme o tom druhém své. Tedy alespoň já vím, že to byla past ušitá jím na mě. Přece jen za můj odjezd může jeho kamarádka, kterou si přitáhl domů. Moje chyba je, že jsem ji podlehl.

Přesouvám se před matku, posledního člověka, který se se mnou přišel rozloučit. Očekával bych, že u takové příležitosti nebude chybět ani otec, který se mě co každou chvíli snaží zbavit a poslat mě na výcvik do Edinburgu na vojenskou školu. S mými skvělými výsledky však není škola připravena se mě vzdát a poslat mě studovat za hranice. Ne, že bych se chtěl vychloubat, ale jsem jediný student za posledních dvacet let, který na Libertonské soukromé škole prospívá s vyznamenáním. A to už je co říct.

„Otec se nemohl dostavit, protože má velice důležité jednání," obeznámí mě matka, zatímco se mi chladně dívá do očí. Chybí jí v nich cit. Nevím, jestli to jen hraje, jako já, nebo je opravdu tak bezcitná jak všichni říkají a jak jsem i já za poslední roky stačil zjistit. Víno je pro ni důležitější, než jakákoliv rodina. Než její synové. Je to jen žena, která mě porodila. Nic víc pro mě nepředstavuje. „Mám ti ale vzkázat, abys nezapomněl na to, o čem jste spolu rozmlouvali."