Losing Game✔️

5. kapitola - orientační krize

Jestli jsem byl někdy zamilovaný? Ne. Nebyl. Asi to bude znít jako otřepaná věta jako z nějakého romantického filmu, kde bohatý potká chudého a později se do něj zamiluje, ale ještě jsem zkrátka nenašel tu pravou. Nebo toho pravého? Nevím ksakru, mám takový zmatek od včerejška, že jsem sotva zamhouřil oči, ačkoliv jsem byl unavený. Bál jsem se je však zavřít, protože pokaždé se na tom černém plátně protkaném občasnou červenou barvou vyrýsoval jeho snědý obličej s těmi tvrdými rysy a uhrančivými ublíženými kukadly. Ještě nikdy nikdo mě tak neuhranul. 

Jasně. Působím jako třináctiletá holka, co na TikToku našla nějakého krásného kluka a všemožně se k němu snaží dostat, protože zjistila, že bydlí v jeho městě, ale není to tak. Necítím k němu nic víc, než náklonost a co si budeme – i sexuální přitažlivost. Nikdy mě kluci v tomhle směru nebrali, a že mohli, protože u nás na škole je jich opravdu celkem pohledných a sexy. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych s klukem mohl něco mít a už vůbec nepřicházelo v úvahu, abych to zkoušel. Pořád jsem syn vlivného obchodníka známého po celých širých státech. Pořád jsem syn ženy, která nese jedno z nejvlivnějších jmen. Nemůžu si jen tak, jako ostatní puberťáci říct: „Tak a dneska přefiknu kluka místo holky."

Taktéž nejsme v žádné komediální romanci, kde je hlavní hrdina panic a až teď přichází na to, že by si to raději vyzkoušel s klukem než s holkou. Ne. S holkou už jsem něco měl. A nejsem v tomhle směru neviňátko, bylo jich víc. O panictví jsem prakticky přišel už ve čtrnácti letech. Zcela nezkušený a zcela nevinný jsem své panictví ztratil se sedmnáctiletou dívkou. Dodnes mi je jasné, že to nedělala proto, aby pomohla mně, ale proto, že si myslela, že jsem tak naivní a nevím, že to dělá kvůli mému jménu. Bylo to krajně nepříjemné zpočátku. Nezvyklé. A hlavně hrozně mokré. Potil jsem se jako prase. To ale nic nezměnilo na faktu, že se mi to zalíbilo. A vyvrcholení bylo nádherné. Spal jsem s tou dívkou ještě třikrát, než se odstěhovala pryč. Byla nucena podepsat protokol o mlčenlivosti, za jehož porušení by dostala nemalou sankci. Vím, že to byl Daniel, kdo nás otci naprášil, protože on jediný o mém sexuálním vztahu věděl. Řekl jsem mu to. Já naivní blázen. 

Takže nejsem panic, nejsem zamilovaný, ale tu třetí podmínku splňuju. Právě si procházím orientační krizí, které do mě zatíná drápy stále hlouběji a hlouběji. A je mi z toho na nic. 

„Stalo se něco?" ptá se babička, když s ní sedím u stolu a nimrám se v jídle. Je to neslušné a i nevhodné, ale zkrátka nedokážu pozřít sousto, protože neustále myslím na to, co by se stalo, kdybych ho nakonec políbil. Nebo kdyby on políbil mě, což je nemístné. Nejsem gay. Nemůžu být gay, i  kdybych byl. Otec by mě obral o veškerá práva, která mám. Sebral by mi vlastně celý život. Musel bych hrát podle jeho pravidel. 

„Prosím?" zvednu hlavu a do úst si vložím první sousto po hodné době.

„Já jen, že už od včerejška působíš tak nějak uzavřeně, tak se ptám, jestli se něco nestalo?" položí svůj dotaz znovu i s odůvodněním. „Šikanuje tě někdo nebo nadává?"

„Ne," ihned zakroutím hlavou v nesouhlasném gestu. „Všichni jsou tu moc milí, babi. Já jen nemám nějak svůj den dneska," přiznám, ovšem dál to nerozvádím. Přece nebudu vyprávět svojí babičce o tom, že si prochází orientační krizí kvůli klukovi, který se za chvíli objeví na prahu dveří a bude chtít vykonat další práci pro moje prarodiče. Věřím své babičce, že by to nikomu neřekla, jenže jaký by to mělo smysl? Tohle je můj problém a já ho dřív či později budu muset vyřešit. 

„Pročpak, zlato?" natáhne ruku přes dřevěnou desku stolu a uchopí tu mou, kterou mám volně položenou vedle talíře. Její soucitný pohled mě dočista zabíjí.