Deník cestovatelky Owy

Strana 4 a 5

Teleportovalo mě to do nějakého lesa. Je noc.  Ale všechno bylo jakoby špatně, inu pokud slyšíte zlověstné hlasy ve vaší hlavě, je něco s váma špatně, ale pokud je slyšíte i v reálném životě, zdrhejte. Procházele jsem lesem plných světlušek. Stromy vysoké, nedalo se určit zda mají listy nebo jehlice, a s modrými  listy a velice tmavými kmeny s větvemi. Lišejník byl žlutý až reazatý a mech filový.  Všechno to nějak působilo kouzelně, sem tam byl zbytek zídky nebo velký kámen. Chtěla jsem to tu z prvu prozoumat, ale když jsem po nějakém čaše narazila na nakouslé houby s krví kolem, tak jsem začala něco tušit. A slyšel jsem znovu hlasy, říkaly buď ochutnej nebo zabí se, a jiné nenávistné věty. Z prvu to bylo šeptání až to přešlo na řev. Běžela jsem pryč a pryč. Po chvíli jsem si všimla že běhám v kruzích.. taky jsem začínala mít hlad.. Vytáhnu z batohu vločky s medem zamotané v chaluze a zpomalím. Uklidním se a jím to po cestě- a vida! Došla jsem k jezeru. Všude žlutozlatavé lehce průsvitné krystaly, voda v jezeře čirá. Je vidět kamenité dno s těmi krystali, popravdě lehce svítí. Jeden jsem si i vzala. Na druhá straně jezera byla silueta nějaké zříceniny, zprvu jsem si jí neuvědomovala. Ale nakonec mi jen padla do zorného pole, v tý tmě se špatně rozeznávaly předměty, tak se omluvte pokud melu hlouposti.

,,Co všechno v čase ukryto jest,
Rozloženo nad tisíce hvězd.
Ještě nevíš, že tvý kroky pouťě,
Příště správně zavedou tě....

Ale teď vypadni, tu nemáš co být...
Stejně tu pak budeš bdít ... Otevírej portál mladá dámo!"

Zařval, respektive odrecitoval jako nějaké kozlo, nějaký muž hlasem nelidským za mými zády. Otočím se a musím se dívat nahoru. Je... Je vysoký. Stejně pod rouškou tmy byvh nic neviděla, a i přesto má kápi?

,, Já vím že utíkáš, ale jednou se mi sem vrátíš..."
Řekl, zatímco mi nějakým kouzlem, mávnutím ruky,  nasadil kapucu. To 'mi' mi vadilo.

,,Mi, jak jako mi?"

,,MI JAKO MNĚ"

Zařval až zlověstně a otevíral něco jako portál, nebo nějakou trhlinu v časoprostoru, ale něž mne do něj stihl stáhnout, běžím pryč a a... On je pryč. Portál taky a já jsem dál. Jsem blíž té zřícenině. Kolem mne jsou pláně, louky a krom hor v dáli, lesa, tu je prázdno. Kdo to vůbec byl, a proč ve verších? Ptám se, zatímco jdu dále.

Zleknu se, to vypadá jako schody do paláce, ale tak přesně, tem mramor sedí, až moc sedí. Vypadá to tu jinak impozantně, a zároveň. To mám déjà vu?

K mému úděsu sem neměla. Tohle je, tohle je troska paláce! Mého paláce? Znamená to tedy? Že sem v budoucnosti? Co ale ty hlasy?

Každopádně to už sem za sebou viděla světlo. Světlo tmavé, ale jasné. Stáhl mne do portálu. Ale proč? Bylo jen o pár staletí dál. Nyní avšak musím najít cestu dál. Sem uprostřed betonového opevnění.