Vražda v Panství Purple

Kapitola první

Auto se se škubnutím zastavilo, brzdy nepříjemně skřípajíc. "No konečně. Už jsem myslela, že sem snad nikdy nedojedem. To neumíš šlápnout na pedál? I já na kole bych tě předjela." Brblala nepříjemně Lydie na svou vnučku. Úplně vypustila fakt, že se právě nachází u centra města v obytné zóně, a že i přes to, na její popud, přesáhli povolenou rychlost o dobrých 10 km v hodině.
Abby si jen odfrkla, vypnula motor a začala pracně točit kličkou okénka jejího starého vozu.
"Ty abys taky neměla s něčím furt problém." Těžce vydechla při pokusu o rozpohybování nyní zaseklé páčky. Ta se s ohromujícím prasknutím utrhla, ve dveřích zející díra. Chvíli páčku svírala v ruce, tvář zkřivenou šokem. Pak se otočila na svou babičku a nenápadně odhodila ulomený kus dveří na zadní sedačky.
Lydie zatím sledovala okénkem na místě spolujezdce ten známý dům. Zdálo se, že si ničeho nevšimla, tvář stále kamenná. Abby si odkašlala, narovnala se v sedadle, polootevřené okénko už jí nejspíš nedělalo starosti. "Takže, proč jsme vůbec tady?" Zeptala se Abby a s nepříjemným zaskřípání otevřela dveře. Vystrčila ven jednu nohu a vyhoupla se ze sedadla. Její druhá noha se však zapletla do pásu a za chvíli už letěla přímým směrem k zemi. Její babička se nijak neobtěžovala zkontrolovat stav své vnučky, nejspíše už zvyklá na její nešikovnost a elegantním způsobem (tak elegantním, jak jen to u 70 leté ženy s holí šlo) vystoupila z auta na chodník. Za několik okamžiků se vedle ní zjevila Abby, která si prudce uhlazovala vlasy a rozhlížela se po ulici, kde stáli. "Není to to snad jasné? Jsme tu, abychom vyřešili případ." "To snad ne, já myslela, že sem chceš jako na poslední rozloučení nebo tak něco-" "Policie je očividně neschopná, tak to musím vzít do vlastních rukou. Už je to skoro týden a nijak se k tomu nevyjádřili!" " Proboha babi! Co jsme si o tom řekli? Nemůžeš si hrát na detektiva a na vlastní pěst se snažit vyšetřit vraždu! Teď se hezky otočíme, nastoupíme do auta, odjedeme domů a ty necháš policii dělat svou práci. Jasný?"
"Ani mě nehne." odsekla uraženě Lydie a odvrátila obličej na druhou stranu, aby Abby poznala, jak moc je s jejími slovy nespokojená.
"Babi, já vím, že Lucile byla tvoje kamarádka, ale tohle nesmíš. Teď není čas hrát si na Sherlocka Holmese nebo já nevím koho. To, že koukáš na detektivky z tebe jednoho nedělá." Stoupla si před ní Abby s lehkou lítostí vepsanou ve tváři.
"Prostě se vrátíme a znovu zavoláme na policii. Třeba už nějak pokročili" dodala a vydala se zpět k autu. "Ty klidně můžeš, ale já zůstávám tady. Navíc, bez tohohle se ti asi pojede blbě." Odpověděla Lydie a zvedla dlaň, ve které svírala klíče od auta. Abby si nevědomky strčila ruku do kapsy bundy, jen aby zjistila, že je opravdu prázdná. S rozhořčením se vydala zpět k ní a zeptala se "Dobře, co chceš teda dělat? Vlézt tam oknem a hledat stopy jak agent FBI?" Zakřenila se Abby a otočila se k Lydii. "Omyl, má milá. Já tam lézt nebudu." Řekla Lydie a vydala se směrem k domu.
Abby zkysl úsměv na rtech a nespokojené sledovala svou babičku, která si spokojeně vykračovala k brance luxusního domu.
....
"Uuhh..." vydechla těžce Abby. Jak si správně myslela, její babička si nedělala legraci, a proto se nyní nacházela pod stříškou sídla asi 5 metrů nad zemí. Nad ní se jako naschvál nacházelo jediné pootevřené okno.
Pracně šplhala po révě, která obepínala starý dům a Lydie ji sledovala zezdola z trávníku. Přitom jí poskytovala (ne tak) povzbudivá slova. "No tak, hni se. Takhle tu budeme do večera. No! Už jenom kousek. Hni tím zadkem trochu!" Rozvášnila se Lydie a máchala holí.
"Nepřeháníš to už trochu?" Oddychla dotčeně Abby a konečně se vysoukala na stříšku po oknem. Zpocené vlasy se jí lepily na čelo a zátylek a sama sobě tiše nadávala, že se na tělocviku na střední škole nesnažila o něco víc.
"Dobře, přiznávám, že jsem se nachala trochu unést." Odkašlala si a opřela se o hůl.
Její vnučka se zatím dostala k polootevřené mu oknu. Uchopila rám do dlaní a vysunula jej nahoru. Pak se předklonila a nakoukla dovnitř.