Vražda v Panství Purple

Kapitola druhá

Lydie Thompsonová byla rázná žena. Měla vše ráda pod kontrolou a vždy měla vlastní pravdu. Proto také nebylo moc lidí, kteří by byli schopni s ní vydržet, což byl důvod, proč neměla moc přátel. A jednou z mála byla právě Lucile Sharpoodová.
Lucile Sharpoodová byla stará, zámožná vdova. Její muž zemřel v autonehodě, když mu bylo 46 let. Zanechal po sobě svou ženu a jejich společné bohatství vybudované dlouholetým podnikáním. Neměli děti ani jiné příbuzné, a tak zůstala Lucile sama. Společnost jí dělalo pouze poměrně rozsáhlé staré sídlo, jehož barva se pohybovala na pomezí vybledlé červené až fialové, díky tomu příhodný název Panství Purple.
Lucile Lydie poznala na jedné z každoročních sešlostí místního města. Shodou náhod obě sdíleli podobný koníček, a to jest komentování a kritika všeho, co se jen zkritizovat dalo, tamní výzdobu nevyjímaje.
Občasné setkání ve městě se brzy změnilo v pravidelné dýchánky v Panství Purple a to vyústilo v pevné přátelství.
Když bylo Luciino tělo nalezeno, byl to pro město šok.
Neměla žádné příbuzné, kteří by případně zdědili její jmění a majetek. Samozřejmě, s její, dalo by se říci ráznou, osobností nebyla ve městě moc oblíbená, ale bylo všeobecně známo, že se jí věk podepisoval na zdravotním stavu. Kdo měl tedy zapotřebí zabíjet starou senilní ženu, které už moc let nezbývalo? Navíc, dle policie ani nezmizely žádné cennosti, tudíž bylo vyloučeno i loupežné přepadení.
Tím tedy zůstala otázka, kdo zabil Lucile Sharpoodovou?
...
Panství Purple byla už starší, ale dobře zachována budova. Kromě nezvykle barvy poutala kolemjdoucí veřejnost i svou velikostí, díky které se tyčila vysoko nad střechy sousedních domů.
Panství oplývalo 3 poschodími a menšími podkrovními 'věžičkami'. Na kráse přidávalo i nespočet oken a velké množství zajímavých stříšek, objímající celý obvod stavby.
Táhlo se daleko dozadu na rozlehlé travnaté pozemky, o které se od smrti paní domu nikdo nestaral.
Na nich byl rozprostřen malý rybníček a jedna kůlnička ukrývající nářadí zahradníka. Zbytek pozemku byl dříve pokryt krásnými keři a záhony s květinami, na kterých se bohužel začala pomalu, ale jistě podepisovat nemilosrdná kolosa času a nedostatek péče.
Avšak i přes jeho krásu bylo sídlo opředeno závojem tajemna a pochmurnosti. Po smrti Luciliina muže se sídlo uzavřelo a po více jak 30 let tam místní obyvatelé nevkročili (s výjimkou Lydie). Chodby plnilo ticho.
Ze zřejmých důvodů se zde nenesl smích dětí. Zahrada už nehostila slavnosti či posezení pro sousedy. Veškerá radost se vytratila a zbyla zde pouze ozdobná skořápka uchovávající smutek a samotu.
"Jsem tu!" Křikla Abby na svou babička, která bedlivě sledovala její snažení o dobytí sídla. To se jí po několika úporných minutách konečně podařilo. Ovšem, vše má svou cenu a i Abby si z tohoto boje odnesla válečné jizvy v podobě škrábanců a modřiny na pravém lokti, kterou si vybojovala při prolézání oknem, ve kterém se jí zachytila noha a ona tak ladně dopadla na zaprášenou dřevěnou podlahu sídla.
Z okna vykoukla velká zelená kukadla a rozčepýřené zpocené nazrzlé vlasy. Tvář byla zdobená parádní šedou šmouhou.
"No konečně, už jsem myslela, že tu strávím celý mládí", zabreptala Lydie. "Jó, holka, to tvoje mladí už je nějakej ten pátek někde na Bahamách" pomyslela si hořce Abby a koutky rtů se jí až šibalský zkroutily mezitím, co čekala na další pokyny. "Takže, co dál?""Teď, má drahá, odemkneš dveře. Pokud si správně vzpomínám, tak teď stojíš v západní knihoveně.""V západní knihovně? Kolik jich tu proboha je?""Asi šest." Odpověděla nezúčastněně Lydie a pokračovala "Když vyjdeš ze dveří a dáš se doleva, dojdeš na konec chodby. Tam by měly být velké, těžké, staré dveře. To byla její pracovna. V horním šupleti pracovního stolu má náhradní klíče od všech pokojů i od hlavních dveří. Ten je z nich největší, to poznáš. Až ho najdeš, tak mi přijdeš odemknout." Dopověděla Lydie a dala se k odchodu. Pak se znovu zastavila a otočila se zpět na svou vnučku "A snaž se být potichu. Přeci nechceme, aby na nás někdo zavolal strážníky.""Spolehni se, babi", zahubila se Abby a zastrčila hlavu dovnitř.
Hned na to se z domu ozval zvuk padajícího nábytku následovaný Abbyiným ujištěním, že se nic nestalo.
Lydie si povzdechla a vydala se k předním dveřím.
Tento den bude ještě dlouhý.