ANOTHER

Hrubý náčrt - kapitola 1., část 1.

"Slyšela jsi o Misaki?" zeptal se chlapec dívky temným hlasem "Z devátého ročníku, třetí třídy..."
"Ve třetí třídě se takhle někdo jmenoval?" zeptala se s úžasem dívka.
"Stalo se to před šestadvaceti lety" namítl chlapec. "Byla populární od sedmého ročníku. Byla chytrá, hezká a měla skvělou osobnost - takže ji milovali jak studenti, tak učitelé"
"Jistě, v každém ročníku bývá alespoň jeden takový student."
"Ale krátce co Misaki nastoupila do devátého ročníku," chlapec se odmlčel "zemřela."
"Cože?" zeptala se zaraženě dívka "Jak?"
"Slyšel jsem, že to byla nehoda. Takže byli všichni opravdu šokováni. Dokud to náhle někdo neřekl."
"Neřekl co?"
"Ukázal na Misakiinu lavici a řekl: „Misaki je tady. Není mrtvá." "
"To bylo..."
"No, jen to předstíral. Ale od toho dne se třetí třída chovala jako kdyby byla Misaki pořád naživu."
"To je tak trochu děsivý." Řekla dívka se strachem v očích.
"Pokračovali s tím až do promoce. Ředitel dokonce připravil Misakiino sedadlo na obřad promoce."
"Není to dobře?"
"Samozdřejmě, kdyby to skončilo zde."
"Ono to pokračovalo?"
"Zbytek příběhu je..."

Zazvonil budík, to ale chlapce v nemocniční posteli nevzbudilo, protože už byl dávno vzhůru. Koukal se bezdušše do stropu a ani se nehnul.
"Jak se cítíš? Bolí tě něco?" ozval se vedle něj ženský hlas.
Chlapec jen pomalu mrknul a potichu odpověděl: "Ne."
"Můj ty bože, takhle tu začít život." řekl smutně ženský hlas "Chudáčku."
"Um.. Promiň, babi." řekl Kouichi s lítostí.
"Ale ne. Nestarej se o to." řekla žena už trochu veseleji - očividně se ho snažila  mírně povzbudit. "Tím ničemu nepomůžeš."
Kouichi pootočil hlavu na bok, aby viděl na babičku a dívku vedle ní "Um... Ví to táta?"
"Neřekla jsem mu to. Yousuke je teď v Indii, že?" zeptala se žena.
"Chceš, abych mu to pověděla? Mám jeho číslo." řekla dívka ustaraně.
"Ne, díky. Já ho kontaktuji sám." pověděl Kouichi vysíleně s rozchvětým hlasem.
"Jistě, to bude asi nejlepší" přikývla dívka.
"Ten Yousuke je tak poslušný člověk" řekl opět ženin hlas "Od té doby, co Ritsuko zemřela..." Kouichi svou babičku poslouchal, ale přitom se upřeně koukal z okna na oblohu.
Dívka si všimla, že Kouichi kouká z okna, přerušila babičku tím, že vstala a upřela svůj zrak z okna - ruce si opřela o  parapet a s úsměvem pověděla: "To je Yomiyamská řeka co protéká centrem města." Kouichi se posadil na posteli s rukou na srdci a pozoroval krajinu, domy a řeku "A vidíš ten pozemek za ní?" zeptala se ho dívka.
"Um... myslíš tu budovu?"
"Ano. Do té školy budeš chodit."
"To je ta samá škola do které jsi chodila, Reiko?
"Ano, ačkoliv to bylo před čtrnácti lety."
"Takže tam taky chodila moje matka, že?"
"Správně." přikývla Reiko "Moje sestra Ritsuko také chodila na Yomi North."
"Yomi North?" zeptal se chlapec udiveně.
Reiko se otočila na Kouichiho "Juniorská střední Yomiyama North."
"Oh."
"Veřejné školy se trochu liší od soukromých, ale trochu trvá přivyknout." odmlčela se "Jsem si jistá, že si na ni zvykneš hned."
"To doufám." odpověděl Kouichi.
"Budeš v pohodě." řekla Reiko s úsměvem "Jak se dostaneš z nemocnice, pomůžu ti připravit se na život na Yomi North..."

Na budíku naskočil čas 11:52, vedle kterého ležela kniha. "Oh vy teď čtete Kinga pane milovníku hororů?" zeptala se s úžasem v očích zdravotní sestřička, která byla Kouichimu velmi blízká - on však neodpovídal, mnohem víc ho zaujali tři studenti, kteří stáli před jeho postelí v jedné řadě. Když si sestřička všimla, že ji Kouichi ignoruje s úsměvem řekla: "No, nechám vás tu o samotě." odešla a zabouchla za sebou dveře.
V pokoji už byli jen čtyři lidé - Kouichi a ti tři tajemní studenti. Chvili se navzájem pozorovali. Kouichi pozoroval studenty a studenti ho. Po chvíli jeden ze studentů vystoupil z řady,jediný kluk, měl na sobě černou školní uniformu se znakem Yomi North a černé brýle, jeho obličej byl vybledný a jeho černé vlasy (mírně pod uši) mu padaly volně do obličeje. V ruce držel nějakou obálku. "My jsme studenti Juniorské střední Yomiyama North devátého ročníku, třetí třídy." řekl chlapec bez známek emocí.
"Dobře..." odpověděl Kouichi.
"Jsem Kazami. Tomohiko Kazami." Odmlčel se. "Tohle je Sakuragi" Ukázal na menší dívku po jeho levici. Sakuragi držela kytici růží v obou rukách. Taktéž měla školní uniformu s modrou sukní, a na nose měla brýle. Vlasy měla kratší, světle hnědé vlasy, které ji spadaly na ramena.
"Ach, těší mě. Jsem Yukari Sakuragi." odpověděla plachým hláskem.
"A tohle-" Kazami nestačil dopovědět a dívka po jeho pravici mu skočila do řeči.
"Izumi Akazawa." řekla rázným hlasem. Tato dívka měla taktéž školní uniformu, téměř identickou s Sakuragi, ale Akazawa měla i černé nadkolenka, vlasy měla tmavě hnědé ve dvou culících.
"Uhm, chtěli jste něco?" Kouichi se na ně nechápavě koukal.
"Oh, ano" odpověděl zaskočeně Kazami "Sakugari a já jsme třídní zástupci. Akazawa vede protiopatření. Přišli jsme sem dnes reprezentovat třetí třídu."
"Protiopatření?" To bylo slovo, které mu utkvělo v paměti.
Akazawa ignorovala Kouichiho otázku a zeptala se: "Převezli tě sem, že?"
"Slyšeli jsme, že jsi měl začít chodit do školy v pondělí, ale náhle jsi onemocněl." řekla Sakugari "Tak  jsme se rozhodli navštívit tě za celou třídu." polkla na sucho "Um, na. Jsou od nás všech."  Podávala Kouichimu kytici růžových růží. "Přistěhoval ses z Tokia, že?"
"Jistě." Pořád mu vrtalo hlavou co chtěli říct tím „Protiopatřením„, ale když neopověděli na poprvé, tak na podruhé už mu bylo blbé se ptát. Převzal od dívky tedy květiny a dále pozorně studenty sledoval.
"A chodil jsi tam na soukromou školu?" ptala se dál Sakugari"Proč jsi přestoupil?"
"Rodinné důvody." řekl po chvíli přemýšlení.
"Poprvé žiješ v Yomiyamě?"
"Ano."
"Oh...." zaskočila se "Myslela jsem... že už jsi tu žil..." řekla dívka celkem rozhozeně.
"Už jsem tu předtím byl, ale nikdy jsem tu nežil."
"Byl jsi tu dlouho?" zeptala se tentokrát Akazawa.
"Nevím." Kouichi upřel svůj zrak na Akazawu. "Nevzpomínám si... byl jsem ještě malý, takže... možná?" poté si všechny studenty projel pohledem - všichni ho pozorovali, ale poté se obě dívky podívaly na Kazamu - ten opět vystoupil z řady a podal Sakakibarovi obálku, kterou celou dobu držel v rukách.
"Na," Kouichi si vzal obálku a opatrně z ní vytáhl papíry - na prvním šly vidět výpočty z matematiky "udělal jsem ti kopii všech poznámek od začátku prvního semestru."
Sakakibara držel papíry v obálce "Díky!" řekl udiveně "Myslím, že začnu chodit do školy začátkem května, tak se pak uvidíme." všichni tři přikývli  a poté se dívky opět podívali na Kazamu.
"Um, Sakakibaro?" podíval se Kazama na Sakakibaru tázavě.
"Ano?"
"No..." na Kazamovi šla vidět obrovká nervozita, proto se  to rozhodla dopovědět Akazawa.
"Sakakibaro..." polkla "Tvé jméno je Kouichi, že? Můžeme ti říkat Kouichi?"
"Oh... jistě" zaskočilo ho to.
"Těšíme se na to, až tě poznáme, Kouichi." Akazawa mu podávala ruku.
"Nápodobně. Díky." A pomalu k ní zvedal ruku, aby si s ní potřásl. Když se jejich ruce dotkly Akazawa se na něj podívala podivným pohledem - to vše sledovali Sakugari a Kazama s otevřenými pusami a s značným údivem ve tvářích.
"Kouichi, jsi si jistý, že jsi nikdy předtím nežil v Yomiyamě?" zeptala se ho Akazawa, když držela jeho ruku.
"Nemyslím si." Odpověděl váhavě Kouichi.

Kouichi měl namířeno k výtahu, dveře od výtahu se už pomalu zavíraly a on se rozběhl aby výtah stihl. Vstoupil do kabiny a celou dobu se koukal do svého telefonu. Sváděl vnitřní boj - zavolat či nezavolat tátovi? Opět se podíval na displej telefonu kde bylo číslo a u něj napsané „Táta„. Kouichi zvedl hlavu od telefonu, aby se podíval v jakém patře se výtah pohybuje - zrovna číslo přeskočilo z osmičky na sedmičku. Kouichi měl divný pocit, proto pomalu otočil hlavu aby se podíval za sebe. Stála tam dívka, dívka které si předtím nevšiml. Stála přímo za ním, asi pět centimetrů od něj.
"Oh, promiň." vyhrkl ze sebe a leknutím poskočil k druhé straně výtahu - dívka jen bezhnutě stála a mlčela.
Po chvíli si všiml, že i tato dívka má na sobě školní uniformu z Juniorské střední Yomi North, její vlasy byly krátké a černé jako havraní peří, přes jedno oko měla bílou pásku, která ji dokonale ladila k její bílé pokožce - až se v něm pomalu páska ztrácela - druhé oko mělo krvavě červenou barvu a v jedné ruce držela panenku se zavazanýma očima.
Výtah pokračoval v cestě, Kouichi jen sledoval jak naskakují další a další čísla.
Kouichimu to nedalo a pootočil se na dívku "Studuješ na Yomi North?" ta jen přikývla - bez jediného slova. Kouichi si všiml, že výtah má namířeno do B2 "Máš něco na práci ve druhém podzemním patře?" pokračoval dál ve vyptávání.
"Ano." odpověděla dívka aniž by se pohla - stále koukala do jednoho místa.
"Ale druhé patro suterénu je..."
"Mám něco doručit." pověděla dívka bez známky emocí "Má druhá ubohá polovička..." odmlčela se "... tam na mě čeká."
Výtah dorazil na místo - tedy na podlaží B2 - dveře výtahu se otevřely a za nimi byla jen tma. Dívka pomalým krokem vystoupila z výtahu - bezeslova a pokračovala v cestě na místo, kam měla namířeno.
Kouichi za ní vykoukl z výtahu. "Hej, počkej." Ale dívka pokračovala dál do čím dál tím větší temnoty, po chvíli se zastavila. "Jak se jmenuješ?"
Chvíli bylo neuprosné ticho, ale po chvíli dívka odpověděla. "Mei..." opět se odmlčela "... Mei Misaki." Jakmile to dořekla začala pokračovat dále ve své cestě a Kouichi ji jen pozoroval, poté se podíval na starou ošuntělou ceduli, která visela ze stropu „Strojovna - Kotelna - Márnice„ stálo na ní, poté se podíval zpátky na místo, kam odcházela Misaki - ta tam ale už nebyla.

______________________________________________________________________________________________

Velice se omlouvám, že žádný další díl dlouho nevyšel! Ale tahle část příběhu mi trvala napsat 2-3 hodiny a bohužel na další díly jsem neměla moc času a hlavně chuť v pokračování. :) Děkuji za pochopení!