Psí život umí být pěkně těžký. S prázdným žaludkem se máte nejen mizerně, ale také slabě a bezmocně. Přemýšlíte, jak je možné, že je život tak krutý. Hlad, nemoc, rány, chlad, nic z toho ale nemá na sílu naší smečky. Ani lidé. Ta zrůdná stvoření, ty vysoké příšery, které dokáží jen škodit a ubližovat. Copak jsme jim kdy něco provedli? „Poběž Flinte!" Ling štěkot mne vytrhnul z myšlenek. Tlapky se mi automaticky rozpohybovaly. Rychlostí geparda jsem se řítil k voňavé popelnici se smečkou v patách. Tak jako už mnohokrát jsme věnovali veškerou zbylou sílu do převrhnutí té plastové krabice plné pokladů. „Zaberte!" volal Rollin. Mohutný Nugo s rozběhem napálil do zeleného boxu na kolečkách. Jeho huňatá havraní srst ubírala na lesku každým dnem. Slepovala se v tvrdé cucky na jejiž tíhu si stěžoval bolestným kňučením. Byl ale kus psa a ani nedobrá strava, prach a zamotané větvičky mu nepřekážely v lovu. S hlasitým plácnutím se vysoká krabice převrhla. Nasáli jsme tu slastnou vůni popraskanými čenichy, do úst se mi nahrnulo tolik slin, že volně kapaly na rozpálený chodník. „Vy čokli prašiví!" ozvalo se nám za ocasy. Otočili jsme se. Proti nám běžel člověk, velký jako hora s dřevěnou tyčí v tlapách. Leknutím jsme cukli. „Rolline?" obracela se Deli na alfu s otázkami v očích. „Utečte." vyštěkl se zklamáním v hlase. „Jsme dost silní na to, abychom ho přemohli." tvrdil Orion. „Ne. Utečte." zabručel Rollin. Zpoza zad člověka s tyčí se vyrojilo dalších pět. Všichni nosili tmavě zelenou uniformu. Každý z nich měl v tlapě tyčku s ostrým zakončením. Máchali s nimi ve vzduchu a hulákali na celou ulici. „Vy špinavá psiska, vy zmetci toulaví!"
A tak jsme utíkali. S prázdnými břichy, se zklamáním a zlostí. Chodník tak pálil do tlapek, slunce pražilo a my utíkali. Hnali jsme se jako o život dokud jsme konečně nenašli bezpečný úkryt. „To je už po třetí. Měli bychom to vzdát." zaúpěl Twigy. „To je poprvé, co tě slyším uznat porážku bratře." pokusil se Frigy odlehčit situaci, ale nepovedlo se mu to. Pudlí bratry odlišoval jen bílý flek na zadní tlapce, krom toho byla jejich černě kudrnatá těla k nerozeznání. Očima jsem vyhledal Ling a poznal jsem, že to také vzdává. Byli jsme už šíleně vyčerpaní, vyprahlí a hladoví. Rollin se vydal ve stínu úzké ulice přímo za nosem, beze slov jsme ho následovali. Klusali jsme po chladných kachličkách, což nás alespoň trochu zchladilo. Když jsem ucítil vodu, hned jsem pochopil kam máme namířeno. Po suché žluté trávě jsme se šustěním pod tlapkami došli k třpytivému jezeru. Bylo průzračné a chladivé. Rollin se ponořil po břicho, postupně ho celá smečka napodobila. Nugo se potopil celý a s radostí plaval, Lipo s Fru spolu začali dovádět jako když bývali štěňaty a Deli si chladila její holou kůži. Na chvíli jakoby všechny problémy zmizely. Zhluboka jsem se nadechl a poslouchal bublání vody a radostné poštěkávání. S chutí jsem se dosyta napil a ponořil si hlavu, to já rád. Rollin už se oklepával na souši, všichni jsme tiše čekali na jeho plán jak si naplnit žaludek. Vylezli jsme z vody a pozorovali krátkosrstého vůdce. Rollin měl zmenšené uši a jeho ocas byl krátký. Na slunci se jeho černá srst s hnědými prvky nádherně leskla.
Do čenichu mi pronikla neskutečná vůně. Asi mám už z hladu bludy. „Cítíte to taky?" zajiskřily Ling oči. „Jídlo!" zaradovala se maličká Deli. Takže to nejsou bludy. Rollin se rozběhl za vůní, my na nic nečekali a následovali jsme ho. Běželi jsme přes další tmavou uličku, doběhli jsme na širokou rozpálenou ulici tvořenou stovkou kamenných kostek. V jejím středu se tyčila obrovská fontána ze které hlasitě proudilo voda. Vůně se blížila. Ling vypadala zase plná života, všichni jsme hlady šilhali a teď nás opět potkala naděje. Nosy nás zavedly k domu, který byl plný masa! Byl otevřený a tak nás vůně úplně omámila. Místnost byla studená tvořená z hladkých kachliček. Uprostřed stál pult plný naporcovaného masa. Pán v bílé zástěře balil lahodné kousky do šustivého obalu. Zaujal nás vozík napěchovaný červenými kusy svaloviny, vnitřnostmi a kostmi. Lidé mu podali pár papírků a dům opustili. Pán v bílé zástěře zmizel ve dveřích zadní místnosti. Teď je naše chvíle. Vběhli jsme dovnitř. Nugo chytil tyčku vozíku do zubů. Orion, Lipo, Fru a Deli se opřeli do vozíku zezadu. Já, Ling a Rollin jsme šli na pomoc Nugovi a společnými silami jsme vozík rozpohybovali. Srdce mi bušilo jako o závod. V tom se za námi ozval hlasitý křik. „Stůjte vy zloději!" volal chlap v zástěře. Sundal si botu a hodil ji našim směrem. Zasáhla Deli, která se s kníknutím skrčila. „Jsi v pořádku?" ptal jsem se ji s hrůzou v hlase. „Jsem v pohodě." odpověděla, ale viděl jsem, že ji to bolí. Čumákem jsem ji vyzdvihl do vozíku. Poděkovala mi očima a závod pokračoval. Uháněli jsme co nejdál to šlo. Vozík byl opravdu těžký, nepohybovali jsme se zrovna nejrychleji, ale stačilo to k úniku. Dochvátali jsme zpět k jezeru, kde jsme si vydechli a pustili jsme se do hostiny.
ČTEŠ
Divoká cesta
AdventureDůvěra k lidem se roztříštila na milion malých kousků, když psům ublížili. Pouliční semknutá psí smečka se může mít dobře, avšak každý z nich má šanci na cestu za lepším životem, protože ne všichni lidé jsou zlí.
