Divoká cesta

Hvězdy a déšť

Byli jsme unavení, sotva jsme motali tlapkami, ale bylo třeba naleznout úkryt na noc. Dnes se chystal úplněk. V třpytivém světle zářivého měsíce se pravidelně konala schůze smečky. Bylo nutné si připomínat nástrahy světa, poučovat mladé členy a nikdy nezapomenout. Nezapomenout na to, jak lidé umí být krutí. Jak dokáží jen hulákat, nadávat, kopat, mlátit, ubližovat... A jsou schopni páchat mnohem více zla. Z nebe se spustily kapky chladivého deště, který bubnoval na skály kolem.
Nugo se usadil k velkému matnému kameni, který pod měsíčním světlem svítil jako ve dne. Do suchého listí se jako poslední příchozí usadil Orion. Svým zbylým okem loupal po ostatních členech smečky. Nejmladší Fru s Lipem se usadili dopředu, aby co nejlépe slyšeli. Bylo to velmi důležité. Rollin si zvlažil suchý čumák v kalné kaluži a chystal se schůzi započít.
Ling na mne mrkla a to mi dodalo trochu odvahy. Schůze jsem neměl rád. Nemluvilo se při ní o hezkých věcech. O většině informací, které zaznívaly na schůzích jsme věděli, přesto se neposlouchaly dobře.
„Tak tedy začneme." spustil Rollin z vyklenutého kamene. Všichni jsme utichli a nastražili uši. „Lidé... Lidé jsou vysoká stvoření bez srsti pohybující se po dvou končetinách. Pořídili si nás proto, aby nás milovali. Aby s námi každý den vstávali a když nebe pokryjí hvězdy, opět uléhali. Aby nám opatřovali potravu a dobře o nás pečovali. Toto všechno bychom jim nahradili mnohonásobně větším množstvím lásky, upřímnosti a věrnosti. To by ovšem museli mít srdce." Rollin si od těžkých slov musel dát pauzu. Bolest v jeho kaštanových očích všem prozrazovala, jak byl v minulosti zrazen. Pohlédnul jsem na Ling. Zařezávala svůj pohled do nerovné země, poznal jsem, že přemýšlí o svém nemilém osudu. „Odkopli nás. Zradili nás a poslali na smrt do ulic, do domu plného nebohých psů a nebo do rukou mnohem horších lidí. Nebo nás kopali, mlátili, házeli s námi..." Lipo s Fru byli značně vyděšení. Očka jim strachem svítila do tmy, ani nedutali. „Člověk je bezcitná zrůda. Nikdy člověku nevěřte! Pokusí se na vás sáhnout, ukažte mu, jak jsou vaše tesáky ostré. Hodí vám potravu? Nejezte ji! Jsou tak krutí, že do něj dají jed a nebo ostré hřebíky. Vyhýbejte se jim co nejvíce dokážete. A hlavně- nikdy jim nedarujte své srdce a důvěru. Zničí je." seskočil z kamene a my pochopili, že proslov je u konce.
„Ling?" šeptal jsem. „Ano Flinte?" „Je pravda, co Rollin povídal?" Nikdy jsem krutost lidí na vlastní kůži nezažil. Do smečky jsem se připletl už jako malé štěně. Maminka nás prý porodila na ulici, na kraji lesa. Našli ji lidé a i se sourozenci surově odtáhli bůhvíkam. Já se stihl ukrýt. Ovšem vůbec si to nepamatuji. V hlavě nemám uchovanou jedinou vzpomínku na mou rodinu. Orion mne našel a se smečkou se mne ujali. Často o tom přemýšlím a jsem velice vděčný. Jsou lidé opravdu tak zkažení? Tak bezcitní, tak suroví? Ne že bych nedůvěřoval smečce. Ale přeci existují i nedobří psi. Ti, kteří nás okradou o večeři anebo na nás zaútočí a způsobí ošklivé rány. Stejně tak jako ve zvířecím světě se i lidé musí dělit na zlé a dobré nebo ne? „Co tím myslíš?" šeptala nazpátek nechápavě. „No... Opravdu jsou lidé tak zlí?..." hledal jsem slova. „Neexistují nějací dobří?" ptal jsem se opatrně. „Ne to tedy ne! Co tě to napadá?" vyštěkla Ling více nahlas než měla v úmyslu. Měla oči plné rozhořčení a naléhavosti. Zhluboka se nadechla. „Teď mne dobře poslouchej. Mí lidé mne zachránili z domu hrůzy. Byli nadšení, padli jsme si do oka. Muž, žena a malá holčička. Odnesli si mne do domu na kolečkách a odvezli k sobě domů. Koupili mi teplý pelech a dali mi jídlo a vodu. Hladili mne a měli mne možná i rádi." zlomil se ji hlas. Chvíli mlčela a já se nemohl dočkat, až napínavý příběh bude pokračovat. Sedla si a pokračovala. Hleděla mi hluboko do očí, až to nebylo příjemné. Pohledem jsem ale neuhnul. „Čekala jsem mláďata. Bříško se mi již značně zvětšilo. Muž přišel domů a všimnul si toho. Došlo mu to. Jakmile se objevila i žena, začal na ni šíleně hulákat. Ukazoval přitom na mne a děsně se rozčiloval. Žena ho trochu zklidnila a šli jsme spát jako každý jiný den. Uběhlo pár dní a mé děti se začali hlásit k světu. Porodila jsem u sebe v pelíšku, když Slunce bylo nejvýše na obloze. Bylo jich pět, byli krásní a byli moji. Muž se vrátil jako vždy domů. Vztekal se ještě více než, když zjistil, že nosím nové životy. Mé děti mi vzal. Napustil ledovou vodu do červeného lavoru a jedno po druhém..." zakňučela. „Jedno po druhém utopil." hrklo to ve mne. Ling měla děti? A takto o ně přišla. Nikdy se mi s tím za ta léta nesvěřila. „Bránila jsem je a kousla ho do chodidla. Zařval. Popadl mne za kůži u krku a kopl mne do žeber. Vyhodil mne na mráz na ulici a nechal mne tam. Vyčerpanou, mrznoucí a zrazenou. Lidé jsou zrůdy! Nemají rádi nikoho, jen sebe, to si dobře pamatuj."