Ledová princezna: Znovu zrozená

Kapitola 2

Střední škola v Mounthill se stejnojmenným názvem nebyla tak velká, jak Alice čekala. Avšak stále byla natolik prostorná, aby se v ní hned po deseti metrech po vstupu přestala orientovat. Byly tam mraky lidí a ona nikoho z nich neznala. Frustrovaně si povzdechla. Tak tedy vzhůru do toho.

...

Po několika pokusech našla ředitelnu, kde jí předali rozvrh a plánek budovy. S tím už to šlo snáz a za pár minut dorazila na hodinu angličtiny, do učebny 1B.
Přišla včas a proto si mohla vybrat, kde bude sedět. Vybrala si poslední lavici na straně u okna.
Neměla co na práci, do zazvonění zbývalo ještě pár minut a v učebně bylo jen několik málo studentů, kteří po ní zvědavě pokukovali, a proto vytáhla telefon a projížděla své staré příspěvky na Instagramu. Věděla, že to by dělat neměla, ale nemohla si pomoct. Občas asi mívala trochu sebezničující sklony. Nad jejím posledním příspěvkem, před několika měsíci bylo spoustu milých a povzbuzujících komentářů; tolik, že se málem rozplakala. Slzy jí vstoupily do očí a ona zuřivě mrkala, aby je zahnala.
Nemělo smysl řešit minulost, zrovna když chtěla začít znovu.
Dveře do učebny se otevřely a dovnitř začali pomalu vstupovat ostatní studenti.
Alice rychle vypnula telefon a podívala se z okna, aby nemusela pozorovat ty překvapené pohledy svých skorospolužáků.
Zrovna se zkoušela dopočítat, kolik zbývá minut do začátku hodiny, když vedle sebe uslyšela hlasité zavrzání.
Pobouřeně se otočila: ,, Tady už někdo sedí, co kdybys...." Zmlkla. Vedle ní seděl nějaký kluk, který na ni povýšeně shlížel. Medové vlasy měl stylově rozcuchané a oči, které ji pozorně sledovaly byly velmi tmavé, z takové dálky nedokázala přesně definovat jejich barvu. A i když seděl, bylo vidět, že je hodně vysoký, určitě měřil přes metr devadesát. Pohledem sjela níž. Ramena široká, ale ne příliš a přes tričko, které mu těsně obepínalo tělo, byly vidět vyrýsované svaly.
Ozvalo se jemné odkašlání. Jakmile si uvědomila, že na něho tak bezostyšně zírá, rychle pohled zvedla. Zvědavě na ni hleděl. Okamžitě zrudla. Aby to zamaskovala, napřáhla ruku a představila se. "Já jsem Alice." Kluk se na ni obezřetně podíval, načež se lehce domýšlivě usmál a prohlásil: "Já jsem Chris. a nevím, co kdybych." Než stačila říct cokoliv dalšího, Chris se obrátil a začal se bavit s dívkou, která seděla o uličku vedle. Jakmile si dívka uvědomila, že je středem Chrisovy pozornosti, začala se koketně usmívat. Neměla ani čas to řešit, protože v tu chvíli vešla profesorka. Byla drobná, táhla spoustu tašek a tak trochu cupitala. Jakmile své závaží odhodila, ukázalo se, že je na učitelku učící na střední docela mladá. Ještě jí jistě nebylo třicet. Alice si říkala, že taková osoba přece nemůže mít žádnou autoritu, ale všichni okamžitě ztichli. Paní učitelka se pátravě podívala po třídě, až se pohledem zastavila na Alici. A sakra, prolétlo jí hlavou. Ale profesorka pokračovala pohledem dál a když skončila, tak se místností rozlehl zvučný a překvapivě autoritativní hlas: "Já jsem profesorka Edwardsonová a jsem vaše nová třídní učitelka. Většinu z vás znám, nejspíš ze suplování, ale máme zde i pár nováčků, které bych tu chtěla srdečně přivítat." Odmlčela se. Teď to přijde. "Noví studenti postavte se prosím." Alice se stejně jako další dva lidé, dívka s kaštanovými vlasy a dívka s platinově blond vlasy, postavila. Měly se postupně představit a něco málo o sobě spolužákům povědět.

Kaštanová dívka se roztřeseně postavila, aby promluvila. Zřejmě byla hodně nervozní. "Já jsem Maggie a přistěhovala jsem se z Georgie. Mám ráda kreslení a pečení a mým největším koníčkem je čtení. Všechny vás moc ráda poznávám." Dostala ze sebe nakonec. Měla roztomilý jižanský přízvuk a když si ji Alice prohlédla pozorněji, všimla si, že nehledě na nervozitu je velmi hezká.

Zatímco mluvila platinová blond dívka která se představila jako Eliza, Alice uvažovala, co řekne ona. Nesnášela narušování soukromí a to své si velmi pečlivě střežila. Tohle měl být nový začátek a ona se nehodlala vracet zpět do své bolestivé minulosti.

Když nad tím tak přemýšlela, začaly se jí ruce potit nervozitou a proto si je rychle otřela o šaty. Chris se na ni zkoumavě zadíval. To jí na klidu moc nepřidalo. I když stála a on seděl byl jen o šířku dlaně menší než ona. Nebylo se čemu divit. Měřila sotva sto padesát pět centimetrů.

Eliza domluvila a Alice si uvědomila, že je řada na ní. Zhluboka se nadechla a s ledovým klidem a vyrovnaným hlasem spustila: "Jsem Alice a přistěhovala jsem se z New Yorku. Ráda sportuju a sleduju seriály." Neškodná malá bílá lež. To přece nikomu nevadí, že jsem použila přítomný čas, ujišťovala se v duchu. Rozhlédla se po třídě, ale zaznamenala jen pár vykulených očí reagujících na fakt, že pochází z velkoměsta, jinak nic. Ulehčeně se zase posadila a přestala vnímat. Za půl hodiny vyučování skončilo a zbytek dne měla volný na prozkoumávání města.
...

Namísto toho, aby jela domů autobusem, tak šla pěšky, aby si trochu prohlédla město. Míjela ulice s velkými rodinnými domy a mohutnými stromy, které stály před každým z nich. Sem tam se mezi nimi objevil nějaký malý krámek, či stánek s občerstvením. Přešla náměstí s nádherným altánem a stromy všude okolo. Jako by to nebylo náměstí, ale park.

Na konci náměstí téměř zabočila, ale pak uslyšela za zády smích. Otočila se a spařila Chrise se dvěma dívkami jak se smějí a koukají někam za ni. Alice se tedy otočila a spatřila Maggie, tu dívku s kaštanovými vlasy a rozrušeným úsměvem. Jenže vypadala úplně jinak než dopoledne. Ležela rozpláclá na zemi a kolem ní se válely různé suroviny. Nejvíc pozornosti poutal kečup ve skle, jehož nádoby praskla a záhadným způsobem se dostal na Maggiiny vlasy. Měla ho všude, i na svetru. Alice se k ní rychle rozeběhla. "Jsi v pořádku?!" zeptala se Maggie starostlivě. "Jjasně, jjsem v pořádku," mumlala si spíše pro sebe. Alice jí pomohla vstát a pak se pobouřeně podívala po Chrisově partičce, která stála opodál a která mezitím propukla v neuvěřitelně hlasitý a škodolibý smích. Alice toho měla dost. Nejprve si k ní bez pozvání sedne, následně se chová nesnesitelně povýšeně a nakonec se směje docela milé holce, která se zrovna přistěhovala. Bez dalších vytáček se zvedla ze dřepu, přičemž ignorovala bolest, jež se jí rozlila po celé pravé noze směrem od kolene a i to, že se jí zatmělo před očima bolestí, a nakráčela si to rovnou k tomu idiotovi.

Safírově modré oči kolem sebe metaly blesky, jak se víc přibližovala. Když k němu rychle přešla, bodla ho rozzuřeně prstem do prsou. Zmateně se na ni podíval. "Co si o sobě vůbec myslíš," spustila, "Maggie ti nic neudělala, tak nechápu důvod toho, proč se směješ. Namísto toho, abys jí šel pomoct, jen tu stojíš jako solnej sloup a koukáš na její nehodu, měl by ses stydět ty jeden..."

Dál se nedostala, protože jak ke Chrisovi nakročila, došlápla na svou bolavou nohu a ta bolest ji úplně ochromila. Najednou nic neviděla, jen černo. Zakolísala, ale díky letům praxe zůstala stát pevně na nohou. Zavřela oči, pevně stiskla víčka a zkusila to na druhý pokus. Pomalu rozeznávala obrysy, až černé skvrny zmizely. Jakmile se znovu rozkoukala, všimla si, že smích ustal. Ale bylo jí to jedno, protože bolest byla zpátky. Navíc se právě dívala do těch nejkrásnějších očí, jaké kdy viděla. Byly opravdu tmavě modré, podobně jako ty nejtemnější bouřkové mraky. A zrovna teď ji starostlivě sledovaly. Alice chvíli trvalo, než si uvědomila, že patří Chrisovi. Musel ji oběma rukama chytit za lokty, aby nespadla. Takže to přece jen nebylo jejími schopnostmi, ale tím, že ji tak pevně svíral. Jeho dotek Alici pálil, proto ho rychle setřásla a o krok ustoupila. Jeho výraz se okamžitě změnil ze starostlivého na ironický. "Tak co," pronesl, " už jsi přestala omdlévat?" Alice na to neměla co říct, tak se jen otočila na podpatku a odešla k Maggie, jež se mezitím postavila na nohy a chystala se jí vyzpovídat, ale Alice ji předběhla a řekla:" Nechci o tom mluvit. Bydlím kousek odtud a mohla bych ti půjčit nějaké oblečení, jestli chceš." Nebyla to ani tak otázka, na kterou nečekala odpověď, ale spíš konstatování. Maggie se na ni vděčně usmála a kývla. Alice se do ní zahákla a vedla ji cestou k domovu. Dělala, že to je z přátelství, ale pravdou bylo, že nechtěla ztratit rovnováhu a upadnout.