Hello guys!
Posílám Vám první díl téhle staronové povídky a pevně doufám, že se Vám bude líbit :)
Love,
Miky xx
PS: Budu moc ráda, pokud mi zanecháte komentář! ;)
"Grace Antonie! Už zase špatně! Úklon má být něžný!" rozčilovala se moje vychovatelka, s důrazem na slovo 'něžný', a předvedla ukázkové pukrle.
Já jen protočila očima. Nesnášela jsem ji, stejně jako její skřípavý hlas, příšerné šaty a odporně nudné lekce nesmyslné etikety, které jsem musela podstupovat téměř každý den.
"Grace Antonie! Znovu!"
Povzdechla jsem si a znovu a znovu se pokoušela o dost něžné pukrle, ale té babizně se pořád něco nezdálo. Jenže já ji už nevnímala. Veškerou svou pozornost jsem soustředila na obrovské hodiny v rohu místnosti. Jejich malá ručička se pomalu, ale jistě přibližovala k jedenáctce. A pak... teď! Ve chvíli, kdy začaly odbíjet jedenáctou, radostí jsem zavýskla a vyběhla ze salonu. Žádná vychovatelka by mě na místě neudržela už ani vteřinu.
Proběhla jsem celým palácem, seběhla po schodech a zastavila se až v zahradě. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Byl docela teplý, ke všemu mi díky těm všem vrstvám šatů bylo vážně horko. Nejraději bych to ze sebe všechno sundala a chodila jenom v jedné vrstvě, ale nesmím.
"Kněžna na sobě musí vždy mít alespoň 3 vrstvy šatů, při zvláštních příležitostech pět," říkávala mi vždy matka. Ale to je asi vše, co jsem od ní slyšela. Co si pamatuji, vždycky se o mě staraly komorné, vychovatelky a chůvy. Matka si po smrti otce jenom užívala večírků v Anglii a o mě se moc nezajímala. Když už byla doma, většinou jenom vládla a nebo mě plísnila za nějakou hloupost, jako třeba právě ony spodničky a sukničky.
Povzdechla jsem si a hřbetem ruky pohladila lavičku, na které jsme s tatínkem sedávali, než odjel a už se nevrátil. Zvedla jsem z ní rozečtenou knihu a vydala se do odlehlého kouta zahrady.
Bylo to moje nejoblíbenější místo. Malý altán daleko od zámku, kam nikdo nechodil. Říkala jsem si, jestli o tomhle místě vůbec někdo ví. Dostat se do zahrady splněných přání, jak jsem tomuhle kousku zeleně za zdí říkala, se dalo jedině přes malou branku v hradbě, která se navíc schovávala za záclonou nějaké popínavé rostliny.
Rozhlédla jsem se, jestli mě někdo nesleduje, pak jsem odhrnula rostliny a šťouchla do polo-zrezivělé branky, která se s jemným vrznutím otevřela. Potěšeně jsem se rozhlédla po obdélníkovém, hradbami ohrazeném kousku přírody. Květy šeříku v pravém rohu voněly jako šílené a v trávě se lehce kymácely žluté hlavy zarostlých narcisů. Třešeň vedle altánu na druhé straně zahrady už taky kvetla. S tichým vrznutím jsem za sebou zavřela branku, prošla zahradou a usadila se v altánku. Shodila jsem ze sebe asi tři spodničky, abych si mohla aspoň pohodlně sednout a z vlasů vytáhla všechny sponky, abych tak dala volnost i jim. Pak jsem otevřela knihu a dala se do čtení.
Byl to příběh o prosté dívce, která se zamilovala do krále. Mladý král dívku také miloval a aby si ji mohl vzít, vzdal se vlády a šel s ní až do daleké země. Neuměl zacházet s nářadím, neuměl dělat na poli, ale s pomocí své milující ženy se všechno naučil. Nakonec se z těch dvou stali vážení občané a rodiče několika dětí a měli se rádi až do smrti. Byl to tak krásný příběh, až mi téměř ukápla slza. Zasnila jsem se. Jak by bylo krásné něco takového zažít! Zamilovat se tak moc a být tak milovaná, že by se On byl ochotný kvůli mně vzdát všeho. Vždyť já bych pro něj udělala to samé!
"Chtěla bych zažít takovou lásku," povzdechla jsem si. Zamyšleně jsem hleděla do nikam a jemný vánek mi cuchal vlasy.
Pak ale najednou všechno utichlo. Ptáci přestali zpívat a nastalo úplné bezvětří. Bylo to... divné. Za hradbou ptáci zpívali dál, jen tady, v tom malém kousku zahrady, jako by všechno ustrnulo v pohybu a čekalo, co se bude dít.
Vtom se zvedla šílená vichřice. Vlasy mi divoce poletávaly kolem obličeje, všechny spodničky, které jsem předtím shodila, se rozletěly po zahradě a točily se dokola v divokém tanci. Co to má znamenat?! Vichřice skučela s takovou silou, že jsem se skoro nedokázala nadechnout. Najednou mi byla hrozná zima, jak se mi vítr zavrtával hluboko do kůže. Pak se uprostřed zahrady rozzářilo světlo. Bylo tak jasné, že jsem musela zavřít oči. Začínala jsem mít strach, vždyť to všechno vypadalo jako nějaká kouzla! A pak... pak najednou všechno utichlo.
Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se. Zahrada vypadala úplně stejně jako předtím a nebýt sukní na hromadě uprostřed zahrady, myslela bych si, že to byl sen. Pomalu, abych něco nevyplašila, jsem se zvedla z lavičky a popošla do středu zahrady. A tam jsem uviděla něco, co mi doslova vyrazilo dech.
Uprostřed zahrady ležel muž.
ČTEŠ
A Man From The Future (N.H.) CZ ✅
Fanfiction"No to mě podrž. Tohle kdybych někomu vyprávěl, tak mě bude mít za blázna," napadlo mě. "Nesmutni, Nialle. Třeba to je jenom sen, ve kterém jsme se oba ocitli. Možná se z něj každou chvíli probudíme a všechno bude jako dřív." Možná měla pravdu, třeb...
