Mysl dítěte

1.

Stála tam na útesu. Studený podzimní vítr ošlehával její růžové tváře, a pohrával si s jejími vlasy. Stála tam nehybně jako skála, oči upřené na slunce, jež líně zapadalo za obzor. Jeho poslední hřejivé paprsky lechtaly a hřály její jemnou kůži. Ač bylo ještě kalendářní léto, cítili byste ve vzduchu podzim. Mořský vítr byl vždycky studený a teď na přelomu ročních období byl dvakrát tak mrazivý.

V tom docela otevřeném zálivu stál na skále jediný bílý domeček. Byl maličký, ale pro jednoho člověka byl tak akorát. Kuchyň, pokoj, koupelna a ateliér, půda byla zateplená a byla z ní zbudována knihovna. U domečku stál chlév. Od jeho vrat se táhl dlouhý dřevěný plot, s několika hrníčkama. Plot poté zahýbal a pak ještě jednou a naposledy. Tvořil teď jednu velkou ohradu, ve které se pásly tři chundelaté ovce a jedna strakatá koza.
Okolo byly jen smíšené lesy a pár kopců, a za kopcem město. Co bylo za městem a mořem, nikdo nevěděl.

Stála tam, na okraji útesu, dlouhá pruhovaná sukně ke kotníkum a přes ni jednobarevný svetr. Bosé nohy zabořené v mokré trávě. Nebyla jí zima, její chodidla byla dostatečně otužená. Kolem ní běhal pes, nádherný zlatý retrívr, párkrát štěknul a zas dál pobíhal sem a tam.

Přemýšlela. Na obzoru bylo pár plachetnic. Dívala se na ně, přes brýle je pozorovala. Pohybovali se pomalu, ale přece. Moc dobře věděla, že je nikdo nekormidluje, stejně tak, jako ve městě nebyli lidé. Občas se na moři objevila papírová lodička, která na sobě měla namalované námořníky. Nebo parník z papíru, co se mu z komínů kouřil namalovaný kouř.

Sedla si a začala kreslit. Tužkou na papír kreslila čáry, které dohromady tvořily obrázek. Pes teď ležel vedle ní a zahříval ji svým teplým kožichem. To místo, kde seděla byste nenašly na žádné mapě, ale přece jen existovalo. Bylo jedinečné a jen ona věděla, kde ho hledat. Byla tam sama, a přesto se necítila osamělá.

Po obloze plynuly pomalu beránci. Shlíželi na svět z pěkné výšky. Všechno měli jako na dlani, a přece jim to bylo jedno. Občas z moře vyskočila velryba, rovnou na modrou oblohu, a už tam zůstala. Vyšel červený měsíc a ozářil noční krajinu. V domku svítilo slabé světlo. Ovce a koza už spaly. Pes se choulil u kamen, která příjemně hřála. Z hrnku se linula vůně bylinek. Tentokrát seděla v křesle s knihou v ruce. Začtená do stránek odletěla s nimi kamsi daleko. Kočka se hřála na posteli a líně předla. Všechno bylo ticho, jen oheň vesele praskal. Všechno bylo tak uklidňující, bylo to místo kam mohla utéct. Schovat se v nouzi. Přemýšlet o řešení problémů, které čekaly tam venku.

                         « - -  »
Hello! Trochu se nudím a mám hlavu plnou myšlenek. Tohle vzniklo, možná jako takový experiment, co z toho vyleze, možná příběh, nebo jenom náhodné věty. ¯\_(°–°)_/¯.
Možná v tom radši nehledejte smysl. Nemá to moc cenu, jestli to pochopíte tak palce nahoru.
Also kapitoly nebudou vycházet pravidelně (zcela určitě).

Tak se zatím mějte <3