Vládnout smrti (HP FF)

Vládnout smrti

Stojíš ve stínu košatého stromu na okraji Grimmauldova náměstí a mračíš se na ten starý barák, o kterém sis ještě před pár dny myslel, že ho už nikdy neuvidíš. Válka byla už několik měsíců za vámi a z domu číslo dvanáct se místo sídla Fénixova řádu stal domov Harryho Pottera. A tam jsi ty určitě neměl co dělat, jak jsi aspoň ještě nedávno naivně věřil.

Ve vzpomínkách se zatouláš do té chvíle, kdy tě Minerva zadržela ve své kanceláři, ač ostatním bylo dovoleno konečně po nesnesitelně dlouhé a neuvěřitelně nudné poradě odejít, a nabídla ti čaj.

Zavrtíš hlavou a zhnuseně si odfrkneš. Nechápeš, že ti to nedošlo hned. Mělo ti být jasné, že se ti to, co po tobě bude chtít, nebude líbit. Ne, že bys s tím mohl něco udělat. Koneckonců, byla tvoje šéfová. Stejně jako dřív Albus a tomu jsi taky nikdy nic neodmítl.

Seděl jsi tedy dál v křesle a lehce usrkával horký čaj. Nedokázal sis zabránit ve srovnávání, když jsi čekal, než začne Minerva mluvit, a oči jsi upíral na stůl ve snaze zabránit si podívat se na jeden konkrétní obraz. Minerva měla stůl pečlivě uklizený, nikde nebylo nic, co by zrovna nepotřebovala. Ty sám jsi na tom stole v té krátké době, kdy jsi byl nucen u něj sedávat, udržoval pořádek, ale na Minervu jsi rozhodně neměl. Zato když ještě žil Albus…

Pevně stiskneš oční víčka, stejně, jako když jsi na jeho smrt před pár dny pomyslel v pracovně ředitelky školy. Měl jsi čekat, že se tomu nevyhneš, že v kanceláři, která byla jeho tolik dlouhých let, tě budou pronásledovat vzpomínky. Víš, že jsi nevinen, že jsi udělal jen to, co po tobě chtěl, co jsi musel, ale stejně pořád cítíš vinu a vztek. Obrovské naštvání, že tě to donutil udělat, že tě donutil stát se jeho vrahem, vrahem jediného člověka, který ti věřil a který ti mohl být oporou. Místo toho tě však přinutil stát se ještě větším vyvrhelem, než bys kdy dokázal ty sám.

Zatínáš ruce v pěst, když tam tak stojíš, a znovu tě ovládá vztek. Vztek na Albuse a jeho šílený plán. Jako by nestačilo, že jsi ho musel zabít, on si z tebe navíc udělal posla špatných zpráv. Jako by toho na tebe nebylo dost, musel jsi ještě pomáhat tomu spratkovi a pak mu říct, že se nemůže zachránit, že jeho život musí skončit…

Ale on neskončil, ušklíbneš se do šera a dál si prohlížíš temný dům, který nevypadá, že by v něm někdo žil. Potter nezemřel, ale chová se tak, uvědomíš si a vrátíš se v myšlenkách zpět k rozhovoru s Minervou.

„Potřebuji, abys zašel k panu Potterovi, Severusi,“ spustila tónem, který nedával prostor k protestům. Tedy aspoň neměl dávat, ale to by ho nesměla použít na tebe.

„Ne,“ vyštěkl jsi okamžitě. Vážně jsi doufal, že toho spratka už nikdy neuvidíš, ačkoliv jsi tušil, že to tak snadné nebude, a teď bys měl jít k němu domů? Sám ho vyhledat? Nikdy! Šálek se zbytkem čaje přistál s řinčením na stole a horká tekutina potřísnila pečlivě naleštěnou desku, mimoděk ti hlavou probleskne, že to nebyla velká škoda, Albus měl na čaj rozhodně lepší vkus, a ty ses prudce vymrštil do stoje, abys mohl zamířit ke dveřím. „Jsem si jist,“ zavrčel jsi podrážděně, jako vždy, když jsi o tom klukovi slyšel, „že najdeš mnoho lepších kandidátů, kteří s radostí navštíví našeho velkého zachránce v jeho bezpochyby luxusním sídle.“

„Je na Grimmauldově náměstí,“ odfrkla si Minerva pro ni zcela netypicky, asi taky nechápala, jak tam někdo může dobrovolně žít. „Neodpovídá na poštu a nikoho k sobě nepouští,“ pokračovala, když uviděla tvé lehké zaváhání.

„Zkus slečnu Grangerovou, jistě bude vědět – “ nestihl jsi to doříci, jak ti Minerva skočila do řeči, vidíc, že již bereš za kliku a chystáš se místnost opustit.