Každý den na něj myslím, každý den mě to bolí u srdce..myšlenka, že mě nechal kvůli patnáctce z Prahy, je mi na nic..
Všichni říkají: "Neboj, bude to dobrý, jednou to přejde a zapomeneš."..
Vážně je to pravda?
Nemiluju ho, nevrátila bych se k němu, protože se mu nedá věřit.
Prvních 14 dní to vážně bolí..200 posmrkaných kapasníků, probouzení se během noci a neustále myšlenkami jinde..mimo dimenzi, jak by řekli přátelé:D
Smutek mne naštěstí přešel, dokonce růže, kterou jsem od něj dostala, mi pořád usychá v pokoji..dřív, když jsem se na ní podívala, vyhrkly mi do očí slzy..
Teď se cítím o mnohem líp. Uvědomila jsem si, že smutek netrvá věčně a lidem nesluší. Proč se pořád trápit vzpomínkami? Musíme jim říct "ráda jsem tě viděla" a jít dál..protože život netrvá věčně:)
Teď se cítím šťastná:).
*tohle je můj první příběh, tedy spíš povídka o klukovi, který se probojoval ke každé skulince v mým srci..další příběh bude 100% radostnejší, to slibuju :D:)
