Soutěžní sbírka povídek

1. Tajemství dopisu

8.4.1997

Měsíční světlo zalilo skotskou krajinu, jež uchvátila svou jarní zelení. Příroda i nadále vzkvétala, to ovšem neplatí o kouzelnickém světě. Temnota zaplavovala Anglii, Bradavice se zdály černější než kdy dřív.

Protože nebe zakryla během dne mlha, nebylo jasno, a kdyby se na astronomické věži měla konat výuka astronomie, nejspíš by se odložila. Proto tu dnes mohl být, i když riskoval, že ho tu někdo načapá, zvláště profláklý a snad i světoznámý bradavický školník s tou jeho kočkou.

Dracův úkol byl jasný. Zprvu byl dokonce radostí bez sebe, neboť se konečně mezi stoupenci pána Zla mohl ukázat. Až po sléze mu začínalo docházet, když byl úkol čím dál těžší a těžší, že je na jeho poměry moc složitý. Ačkoliv... To si myslel on sám.

Pravda byla taková, že do nich nevložil své ledové srdce, protože to nechtěl. Protože v hloubi jeho duše byl dobrý člověk, který se pouze narodil do špatné rodiny.

Stranil se všem. Nejbližším kamarádům, ostatním, jež úplně v lásce neměl, a dokonce i učivu. Jeho známky snad nemohly být horší, a to si v minulých školních letech držel místo hned za Hermionou Grangerovou.

Nemohl se soustředit. Jeho hlavu zaměstnávaly nekonečné myšlenky o budoucnosti a především katastrofické scénáře. Postupem času mu docházelo, do čeho se to pustil a že mu jde tentokrát o život. Jemu a jeho rodině.

Měl čekat, že mu to samotný pán Zla nenabízí jen tak. Byla to hloupost a pošetilost, chyba, která se již stala nenávratnou. Jestliže to je trest pro jeho otce, skvěle se to Voldemortovi vydařilo.

Bylo okolo půlnoci a on tu stál, protože nemohl usnout. Stejně jako poslední měsíce. Spánek se mu vyhýbal obloukem a když už stačil zabrat, produdily ho sny plné strašných věcí.

Všechno to plynulo z jediné emoce. Strachu. Strach o život dokáže neuvěřitelné věci. Strach mu lhal a on mu věřil. Vedl jej ke smrti. Strach byla jediná obrovská chyba, jež se táhla celým jeho životem.

Nezáleželo mu už na ničem. Jediné jeho přání bylo, kdyby mu někdo dokázal zaručit, že jeho matka bude do konce života v naprostém bezpečí. Potom by se dokázal zbavit toho hlubokého strachu.

Držel v rukou obálku. Nic nadepsaného na ní nebylo. Chytil ji jen tak tak do rukou, když se procházel bradavickými pozemky, aniž by někde uviděl, nebo zaslechl sovu. Dopis už nedostal dobrý rok, jelikož ministerstvo začalo hlídat jednotlivé dopisy, zejména ty, které byly poslány do Bradavic. Jeho rodiče dokonce měli zakázáno mu cokoliv posílat. Pro Voldemorta to asi byla jen třešnička na dortu.

Nadechl se teplého vzduchu, který s nadcházejícím létem přicházel, opatrně otevřel obálku a vytáhl pergamen.

Milý Draco,

   Pevně doufám, že jsi v pořádku. Tíží mne vědomí, že jsi někde pryč a já nemám ponětí, co se s Tebou děje, a ani to nemohu vědět. Brzy to skončí, věř mi. Omlouvám se. Nikdy jsem Tě do takovéhle situace neměla dostat. Mám Tě moc ráda.

               Tvoje mamka.    

Kdy po jeho tváři začaly stékat slzy? Jeho srdce zalila vlna tepla, jíž mohla způsobit jen jeho milovaná mamka. Ta, jež ho vychovala, ukázala mu svět a předčítala mu pohádky. Všechny nejšťastnější chvíle prožil právě s ní.

Najednou se cítil silný.

Setřel slzy z tváře a podíval se na nádhernou krajinu zalitou nocí před sebou. Vytáhl hůlku ze své postranní kapsy.

,,Expecto patronum," pronesl tiše.

Na konci jeho hůlky se rozsvítilo světýlko, z něhož jakoby vyplul malý drak, který zamířil k obzoru a podle rozkazu právě za ní.

O svém patronovi řekl jen své matce, nikomu jinému. Bylo to tajemství, stejně jako dobrá povaha v hloubi jeho duše.

Drak, na povrch nebezpečné a zlé bájné zvíře, avšak uvnitř srdečný tvor, který se jen brání.