Dvě tváře..

Část 1

je to můj první pokus, nikdy jsem neměla talent na psaní.. Doufám tedy, že se to bude aspon dát číst.. :D

*** *** *** ***

„Tak zase v pondělí" zavolala jsem za Maliou a rovnou pozhasínala v celém krámku světla. Bylo něco málo po 6 hodině, ale vůbec se mi nikam nechtělo. Raději jsem se natáhla po rozečtené knize a rovnou se svalila do velkého pohodlného křesla, které bylo zastrčené za menšími regály. Stojatá lampa vedle křesla už svítila, aby tady nebyla taková tma. Milovala jsem dostat se z reality do svého světa fantazie. Vždy zapomenu na to špatné, čím jsem si v životě prošla.

Cukla jsem sebou, když mě ze čtení vyrušilo odbíjení 10 hodiny večerní. Podařilo se mi uklidnit z prvotního šoku, ale po založení knihy záložkou jsem stejně ještě malou chvíli seděla a přemýšlela, jak to zítra udělám s tou módní přehlídkou. Nesnášela jsem tenhle svůj druhý život. Život, ve kterém jde jenom o slávu a o to kdo má nejvíce peněz. Bohužel jsem patřila do téhle skupiny lidí, ale mnohem raději bych byla zavřená tady ve svém knihkupectví. Pořídila jsem si ho hned po škole. Rodiče mi vždy pomáhali a nezazlívali mi ani to, že do tohohle světa bulváru nechci patřit. Jenže co se nestalo. Před dvěma lety při tragické nehodě oba mí rodiče zemřeli. Nikdo mi nedal čas se s tím aspoň trochu vyrovnat. Po otci jsem musela převzít nahrávací firmu a po matce realitní kancelář. Bylo toho na mě prostě moc.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala tyhle protivné myšlenky a pomalu se postavila na nohy. Ona lampa osvětlovala teď už tmavé knihkupectví, po kterém jsem se rozhlédla a vydala se do kanceláře, abych uložila knihu a mohla se vydat na cestu domů.

Autem jsem zapakovala před domem, vypnula motor a hned mě ohlušila hudba ze sousedního domu, a to dveře byly ještě zavřené. Vyčerpaně jsem hlavou praštila o volant a chvíli na něm setrvala. Po několika minutách se mi konečně podařilo vystoupit a zamknout auto. Zadívala jsem se na obrovský sousední dům, ze kterého se linula hlasitá hudba a řev lidí. Nervózně jsem si prsty projela vlasy a zatahala za ně. Z mého klidného spánku asi nic nebude.

Po krátké sprše, ve vytahaném tričku na spaní, jsem se konečně dostala do postele. Den sice nebyl náročný, ale celý týden sám o sobě byl náročný až příliš. Jen co mi hlava dopadla na polštář, ponořila jsem se do říše snů.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mi hřály obličej. V noci jsem se vůbec nevyspala kvůli onoho mejdanu, který trval asi do 4 rána. I tak jsem se vyhrabala nemotorně z postele a napadl mě skvělý plán. Nad svou myšlenkou jsem se uculila a zamířila do koupelny na ranní hygienu a pak na vydatnou snídani.

Bylo už kolem půl 9 a já měla polovinu zahrady posekanou. V uších jsem měla sluchátka a do rytmu hudby se pohybovala držíc se madla sekačky. Milovala jsem vůni čerstvě posekané trávy. Dojela jsem ke konci plotu a otočila sekačku. Pohled mi padl na kluka stojícího za plotem, který šíleně rozhazoval rukama a otevíral pusu. Musela jsem se nad tím pousmát, vypadalo to velmi komicky.

Se sekačkou jsem dojela až na druhou stranu zahrady, kde stál rozčilující se kluk. Sekačku jsem vypnula a sluchátka vytrhla z uší, abych slyšela.

„...ty si jako myslíš, že v 8 ráno je někdo zvědavý na to jak tady sekáš trávu? To jsi tak blbá nebo je to jenom zapříčiněné tím, že jsi malá holka, kterou rodiče poslali sekat trávu za trest? Tohle my byl čert dlužen, aby vedle v baráku bydleli s malým parchantem. Kde, máš vůbec rodiče, špunte?" ječel na mě ten kluk vysokým chraplavým hlasem a stále kolem sebe máchal rukama.

„Nevím, kdo je tady u tebe malá holka princezno!" vyštěkla jsem na něj a rázovala si to k nízkému plotu. Zapřela jsem se o tmavé dřevo rukama a z blízka na něj koukala. „Ječíš tady jako by tě na nože brali a přitom nemáš důvod. Zvykej si hošánku, teď tady budu trávu sekat každou sobotu, jenom abych ti vynahradila ten noční rachot. Někdo na rozdíl od tebe taky musí chodit do práce" plivala jsem po něm každé jedno slovo a byla pekelně nasraná.

Propalovala jsem ho tak moc očima, že mi uniklo, že už není v mém zorném poli. Ten magor se válel na zemi a neskutečně nahlas se smál, až se za břicho držel. - No to si snad dělá srandu?! On se bude ještě smát? - prolétlo mi hlavou, ale už jsem se nehodlala rozčilovat. Otočila jsem se na patě, sluchátka dala do uší, zapnula sekačku a pokračovala v sekání trávy. Vůbec mě nezajímalo, že ta princezna tam zase skáče jako pomatený klaun.