Italská mafie

Kapitola 1.

  „První, druhá, třetí, čtvrtá...první, dru.. Sáro! Kolikrát ti mám říkat, že přísun je až na třetí. Brada nahoru, narovnej záda a znova" trenérka neúnavně vedla dnešní trénink, to se ale nedá říct o mně a Nathanovi. Už přes tři hodiny trénujeme cha chu. Zrcadla po stěnách nám ukazují naše unavené výrazy, které prahly po odpočinku a mastičce na puchýře. Naše únava je nevyčíslitelná a potem bychom zvládli naplnit i bazén.

„Přísun na tře-tí! Tak ale Nathane, aspoň ji naveď, když vidíš že si není jistá. Ne, takhle to dál nejde, dneska konec. Běžte domů a odpočiňte si. Ve středu se tu uvidíme znova" rozloučila se s námi a odešla ze zrcadlového sálu.

„Bože, já už chci volno, prázdniny, konec prostě cokoliv" zanadávala jsem si a loudala se k lavičce s převlečením.

„Za chvilku už bude po soutěži, pak bude klid, uvidíš" řekl znaveně během toho co jsme se převlékali.

Klid. To bych chtěla vidět, škola se mi lepí na můj veškerý volný čas, který nestihl zaplnit tanec.

„Snad jo, nechceš si někam zajít? Dala bych si kafe a domů se mi ještě nechce" řekla jsem během přezouvání z latinek do tenisek.

„Jo, jasně. Taky bych si něco dal" usmál se.

         Nathan je něco jako můj starší brácha, známe se už od mala, a to díky tanci, kterému se věnujeme oba už od pěti let.

Táta totiž vždycky trval na nějaké fyzické aktivitě a já si jako malá vybrala latinu. Nelituji toho, nikdy jsem nelitovala, ale dává mi to zabrat, ať už po fyzické či psychické stránce. Ale od toho tu mám Nathana, který mě vždycky podpoří a já jeho.

Když jsme vylezli z velké sportovní auly, ovanul nás chladný podzimní vítr. Miluju podzim a zimu, všechno je klidné, tiché, je brzo tma, a hlavně jsou Vánoce.

         Pomalým unaveným krokem jsme se vydali k nejbližší kavárně.

„Co škola? Nepotřebuješ zase něco vysvětli?" zeptal se mě s důrazem na slovo Zase.

„Zas tak špatně na tom nejsem" zamručela jsem nazpět

„Vlastně trochu jo.. zítra píšeme z fyziky a já nemám ani trochu tucha, jak se to všechno počítá.." mučednicky jsem vzdychla.

„Z čeho to bude?"

„Ze zrychlující vztažné soustavy" vzdechla jsem únavou a prošla dveřmi, které mi podržel.

„Jestli chceš, vysvětlím ti to" já ho tak zbožňuju. Tady je taky výhoda našeho věkového rozdílu, je o rok starší, to znamená že je ve škole o rok napřed.

         Posadili jsme se k volnému stolu úplně v rohu. Kavárna byla útulná. 

„Dneska už nemám energii ani myslet, když tak někdy jindy, ale díky" vzdychla jsem a očima prolétla nápojový list.

V tu chvíli k našemu stolu přišla sympatická servírka.

„Co to bude?"

„Bílou kávu prosím" poprosila jsem servírku, která mě nutila uvažovat o mé orientaci.

„To samé" řekl Nathan, který se naopak na servírku usmál.

„Dobře, za chvilku to bude" Servírka se začervenala, rozpačitě se usmála zpět a odešla obsluhovat ostatní.

„To bylo jako co?" zeptala jsem se se zdviženým obočím a úsměvem.

„Hele hleď si svýho jo," odbyl mě „to že tobě něco nevyšlo, neznamená, že se budu držet zpátky" pronesl s pohledem zaměřeným na pozadí servírky.