Kotva [SasuNaru ]

Kotva

Slunečné letní odpoledne v Listové provázel radostný smích jejích obyvatel. Paprsky dotýkající se téměř každé ulice nutili lidi vyrazit ven na čerstvý teplý vzduch. Jeden z nejkrásnějších a posledních dnů volna jim vykouzlil úsměvy na tvářích a na obnažených tělech se objevovaly první zarudnuté flíčky.

Avšak jeden člověk byl výjimka, blonďatý nositel Jinchūriki seděl ve svém domě a hlavou se mu honily sebedestruktivní myšlenky. Nevěděl, co ho to najednou popadlo sotva se vrátil z mise, svět jako by byl vzhůru nohama. Vesnice jako by se zasekla v jednom stereotypu, ve kterém on vyčníval, chvílemi hledal, zda nejde o nějakou zakázanou techniku, ale nakonec byla chyba v něm a v tom, že se nedokázal zapojit do chodu, tak jako dříve.

Pozoroval radující se osoby skrz okno a nechápal proč tolik nadšení? Jak mohou projevovat, byť jen špetku radosti potom, co tolik lidí zemřelo? Zaťal nehty do dlaní a tiše sykl.

Jedna z věcí, jež mu nešla do hlavy, byl návrat jeho černovlasého přítele. Sasuke se do Konohy vrátil sám od sebe s neutrálním výrazem a spoustou jizev, které jeho tělo dělaly ještě přitažlivější. A jeho nejlepší přátelé, už tu nebyly jen pro něj, ale věnovaly se hlavně sobě nebo svým drahým polovičkám, ke kterým pomalu nacházely sympatie, čím byli starší, tím více už mysleli na rozvoj partnerského a rodinného života.

Nechtěl vidět, jak za pár měsíců budou všude ťapkat malé nožky, jež budou nezkažené okolním světem a budou mít téměř na růžích ustláno. Nesnášel, jak všichni upustili z ostražitosti! To že jedna bitva skončila dobře neznamená, že nepřijde někdo další a nepřipraví je o to, co je jim drahé! Jak jen mohou být tak naivní a bezohlední, aby vystavili nebezpečí toho tvorečka, jenž na nich bude nejméně dalších osmnáct let závislý!

Naruto, ale věděl, že tento způsob, kterým žili jeho přátele nebude tak úplně pro něj, jelikož on tíhl k jinému pohlaví než ženskému, z čehož také pramenily jeho neutuchající úzkosti. Třeba by si ze své buducnosti, pokud nějakou mít bude, nedělal takovou hlavu, kdyby měl někoho, ke komu by se mohlo schovat, svěřit mu veškeré strasti, jež ho trápily a snažit se vrátit ke svému původnímu já.

Zase jsem jiný, to bylo to jediné, co se mu pomalu celý život honilo hlavou.

Začal si znova všímat pohledu všech lidí okolo, kteří v něm viděli jen nádobu na uvěznění nejnebezpečnějšího démona, jenž jim už jednou zpustošil jejich krásnou vesnici.

Bylo to jako by se vrátil o několik let nazpět, kdy obyvatelé z jeho blízkosti odtahovali děti, aby s ním náhodou nepřišli do styku a on jim neublížil. Nevěděl, zda je tentokrát neodrazovala jeho temná tělo obklopující aura, kterou díky svým výkyvům nálad nosil kolem sebe.

Ač si to vše chtěl vyřešit sám spolu s Kuramou, nevydržel to a došel za jedním z jeho přátel, jenž mu byl vždycky oporou. Nepamatoval si, jak prošel téměř celou vesnici, ani jak se za ním lidé otáčeli, a dokonce si ani neuvědomil, že zapomněl vršek jeho černo-oranžové soupravy. Letní větřík, jenž sebou nesl zrnka písku ho zašimral pod síťovaným trikem a donutil ho se ošít.

Na jeden z nejteplejších měsíců mu byla docela zima, což připisoval tomu, že doma už nějaký čas nevětral, tudíž tam měl teplo na padnutí a téměř nedýchatelno. Jediné štěstí, že se venku nehodlal příliš dlouho zdržovat, nechtěl se aklimatizovat na okolní teplotu a ten čistý krásný vzduch, jež by mu dělal na plíce dobře, pak by to znamenalo, že by jeho mozek chtěl jít ven nebo častěji otevírat okna... A to si nemohl dovolit. Na rukou vyskočila husina, která tím, jak se otírala o děrovanou látku způsobovala lehké lechtaní. Neměl chuť pokračovat v cestě, chtěl se jen vrátit domů, zalézt pod deku a utápět se v opakujících se nevolnostech, bolestech břicha a zimnicích.