V noci jsem ještě cítil, jak se vedle mě někdo zřítil na postel. To bylo všechno. Ráno, když jsem vstal, mě zase klasicky hrozně bolela hlava. Byl jsem úplně zřízenej. To, že dneska pojedu domů, už bylo v mé hlavě rozhodnutí, kterého se nevzdám. Ještě lepší by bylo, kdybych vzal Adama s sebou do Pardubic. U snídaně jsem div zase neusnul. Adam tu nikde nebyl, bez něj jsem neměl náladu ani na to chodit, nebo cokoliv dělat.
Šel jsem za Calinem, že už jedu domu, že mam zejtra něco na práci. Koukal na mě divnejma červenejma očima, ale očividně nic nenamítal, protože do sebe akorát vylil dalšího panáka. Když jsem vycházel, hodil jsem pohled na gauč, protože jsem Adama u baru nepotkal. Neseděl tam. Do očí se mi začaly hrnout slzy z pomyšlení, že už ho možná nikdy neuvidím. Rychle jsem je zaplašil, protože jsem se soustředil jenom na nastávající jízdu.
Potkal jsem se s ním u mýho auta.
„Ty už jedeš?"
„Jo, zpátky do Pardubic... můžeš jet se mnou."
„Tak jo. Jenom si zabalim."
Nezněl moc nadšeně.
Klíčky už byli v zapalování a vyjeli jsme, nejspíš jsem byl stále pod vlivem alkoholu. Možná proto se tenkrát Adam netvářil moc nadšeně. Věděl, že se něco stane.
Nikdy by mě nenapadlo, že na té dálnici se bude dít tohle.
Hlášená nehoda.
Kamion a osobní auto.
Na místě dva mrtví.
Předtím jsme poslouchali Černobílej svět.
Teď jsme se dostali do Černobílýho světa.
Když se na nás ten kamion řítil, měl jsem v hlavě kolotoč a při pohledu na Adama slzy v očích. Byl to NÁŠ definitivní konec. Stiskl jsem mu ruku a zašeptal „Miluju tě..."
