Deník vojína

Část 1. - Začátky

Lesu se říká všelijak, ale já si nikdy nezamiloval ani jeden název. Takže jak už jsem říkal, chodíval jsem tam s taťkou lovit zvěř už od svých 5ti let. Otec se jmenuje John, ale každý mu říká Rotter podle přezdívky, kterou mu dali na frontě. Byl vojákem zhruba 8let a já, jako správný syn jsem se rozhodl, jít v jeho stopách. Dovolte mi tedy, abych se už konečně představil. Mé celé jméno je Sam Jeremy Huck a nedávno jsem oslavil své 28. narozeniny. Druhé jméno mám od 20ti let a pokaždé, když vyprávím historku o tom, proč jsem se rozhodl si ho přidat ke svému původnímu jménu, jsem kousíček od slz. Nebyl bych to já, abych vám tu historku nepověděl, takže tady je: Kromě otce vojáka a matky účetní jsem měl taky o tři roky staršího bratra. Ano, čtete dobře..bratr šel na povinnou vojnu, když mu bylo 18 a po půl roce výcviku ho poslali na misi do Ruska. Patřil k úspěšným poručíkům a vedl III. rotu. Pamatuju si, jak nám jednou v noci volal, že se právě vrátili na základnu v Moskvě a začal se smát. Ptal jsem se, co se děje a on s brekem v hlase odpověděl: "Přišel jsem o oko, když mě zajal jeden vypatlanej rus. Jsem rád, že vůbec žiju." Potom nastalo ticho a matka se rozbrečela. Otec jí uklidňoval a brácha nám povídal o Rusku. Už jsme volali tak 30minut, když v tom jsme uslyšeli z telefonu palbu. Signál se ztratil a já jen zoufale volal do sluchátka, doufajíc, že se někdo ozve. Po dvou minutách jsem to vzdal. Svalil jsem se na zem se slzami v očích a sledoval, jak otec objímá matku. O den později nám volali z ministerstva obrany, že poručík Jeremy Huck byl i se svou III. rotou přepaden ruskými povstalci a zabit kolem jedné hodiny v noci. Mamka se zhroutila a týden plakala, zavřená v pokoji. Taťka posedával na verandě s doutníkem a sledoval západy slunce. A já jsem si vybíjel zlost střílením z praku.. Ve svých 20ti letech jsem se rozhodl, zviditelnit svého brášku hrdinu a ke svému jménu jsem přidal i to jeho.

Abych se ale vrátil zpátky k příběhu.. Jednou k večeru zamnou taťka přišel do pokoje a v ruce držel pušku Steyer SSG-69 - což je odstřelovací puška ráže 7.62x51mm NATO s kapacitou na 5 nebo 10 nábojů, která má pohodlný dostřel na 1000 metrů. Původem je sice z Rakouska, ale mariňáci v USA ji používají ve velkém - když jsem otce tehdy uviděl, pochopil jsem, že můj výcvik začíná. Druhý den jsme s otcem vstávali brzo ráno a hned po snídani jsme vyrazili ven. Šel jsem si pro pušku, ale najednou jsem za sebou uslyšel taťkův hlas: "Hezky se vrať, vojíne. Za neukázněné chování ihned na zem a 30 kliků." Bylo mi teprve 16 a ještě jsem neměl moc svaly, takže jsem jich udělal sotva 20. Otec na mě ale tlačil a za každé dotknutí se země kolenama, jsem musel dělat 5 kliků navíc. Nakonec jsem dodělal rozkaz a postavil se zpět do pozoru. V hlavě jsem si říkal, že mi začíná "vojna" a otec teď není otcem, ale generálem. Teda aspoň venku..doma jsme to před mamkou museli tajit.. Za každou větou jsem teď dodával "ano, pane." Teď nastal čas běhu, takže jsem si sundal mikinu a vyrazil jsem s otcem na půl kilometrový běh. Ve škole jsem běhal pořád, takže to takový problém nebyl, ale příští den jsem to běžel s puškou v rukách, což už byla fuška, protože zbraň vážila zhruba 5kilo. Po pěti dnech fyzického výcviku jsem už hravě zvládal i 40 kliků v kuse a šestý den přišlo konečně to, pro co jsem tvrdě dřel. Otec mi podal pušku a mířili jsme do lesa. Rozbušilo se mi srdce, protože jsem ještě nestřílel z ničeho, kromě ručně vyrobeného praku. Tahle zbraň je vojenská a hravě zabije člověka na velkou vzdálenost, takže jsem byl ještě nervóznější. Došli jsme k rovince a otec po dlouhé době promluvil. "Lehnout na zem, zaujmout pozici střelce a najít cíl, vojíne." Poslechl jsem, lehl si, chytl pušku oběma rukama, levou za podpažbí a pravou u spouště, abych si to vyzkoušel a pak jsem pušku pustil, vzal svůj starý dalekohled a hledal cíl před sebou. Můj zrak spatřil tři různě velké plechovky asi 50 metrů přede mnou. Otec mě už od malička učil odhadovat vzdálenosti cílů. "První co musíš hlásit, je vždycky popis cíle, pak vzdálenost a pak podmínky. Vítr, úhel a další. My ale začneme jednoduše, jen s popisem a vzdáleností. Takže, co nahlásíš, vojíne?" Polkl jsem a důkladně ještě jednou koukal přes dalekohled. "Tři cíle ve vzdálenosti 50ti metrů, pane. Jedna plechovka zelené barvy velikosti fotbalového míče, druhá červená velikosti tenisáku a třetí žlutá velikosti golfového míčku." John si vzal svůj vojenský dalekohled a chvíli se díval. Potom se usmál a odpověděl. "Dobrý odhad vzdálenosti a popis správný, vojíne. Připrav palebnou pozici a počítej do tří. Pak střílej." Na pušce jsem ještě neměl optiku neboli puškohled, jak někteří říkají, abych to měl těžší a tak jsem zaměřoval pouze základním způsobem. Zavřete jedno oko, srovnáte si hledí a mušku do jednoho rovného řádku a pak už se musíte jen uklidnit. Zklidnit dech a při výdechu pomaličku zmáčknout spoušť. Samozřejmě záleží na typu zbraně, protože každá to má jinak..některé mají citlivé spouště a stačí jen malinko potáhnout k sobě, ale některé jsou na pořádné zmáčknutí..Steyr je ale citlivá zbraň, a tak stačí jen málo potáhnout k sobě a ona sama vystřelí. Zamířil jsem na první cíl, zelenou plechovku, zklidnil se a počítal do tří. Jeden nádech, potom výdech, druhý, třetí a při výdechu jsem zmáčknul spoušť. Plechovka se roztříštila a já přebil. "Dobrý zásah, vojíne. Zamiř na druhý cíl." Znova jsem opakoval ty samé kroky. Jedna, dva, tři, pal. Červená plechovka byla fuč. Přebil jsem. Čekal mě nejtežší cíl. Plechovka velikosti golfového míčku. "Jdeme na to, pane." Promluvil jsem a zamířil. Jedna, dva, tři a pal. Vystřelil jsem a čekal. Viděl jsem dopad střely, ale bylo to tak malé, že bez dalekohledu jsem neviděl podrobně. John se usmál. Pohlédl jsem do dalekohledu a zajásal. "Všechny cíle zničeny. Dobrá práce, vojíne." Poplácal mě po zádech a já byl na sebe pyšný. Výcvik splněn. Zbalil jsem si věci a šli jsme domů.