Ta znásilněná

*2* Nemocnice

Byla jsem doma celý týden a dělala to, co jsem se dočetla na tom blogu ... Nejedla jsem a když už jsem se najedla, tak jsem to vše vyzvracela. Austin mi celý týden volala a psal SMS, kde jsem, ale já jsem mu neodpovídala, ani jednou jsem mu nezvedla mobil. Jednou dokonce zazvonil u nás doma, ale nikdo mu neotevřel.

Právě teď ležím v posteli s obrovskými křeči. Tak neskutečně moc mě bolí břicho a motá se mi hlava, jako nikdy v životě

"Michelle, vážně nechceš zajít k doktorovi?" do pokoje vešla moje máma. Snažila jsem se ještě na poslední chvíli nějak zamaskova svou urputnou bolest, ale kvůli slze, která mi stekla po tváři, máma poznala, že je to se mnou vážně špatné.

"Mami, je mi neskutečně špatně" už jsem zo nevydržela a rozbrečela jsem se jako malá desetiletá holčička, která se stratila v obchoďáku. Najednou jsem se začala cítit o hodně hůř, cítila jsem velikou těžkost v hlavě a myslela jsem, že umřu. A pak už jsem viděla jen tmu...

...

Vzbudil mě veliký rachot. Rychle jsem otevřela oči, čehož jsem následně nesmírně litovala, protože světlo v pokoji mi nedělalo zrovna dobře. Zkusila jsem to podruhé a úspěšně jsem otevřela oči. Podívala jsem se co mě vzbudilo a uviděla jsem nemocniční sestřičku, která na zemi sbírala nějaké přístrije, které jsem usoudila, že je shodila.

Počkat! Já jsem v nemocnici?

"Co se mi stalo?" zeptala jsem se sestřičky, která si asi nevšimla, že jsem se vzbudila a z leku nadskočila.

"Ehmmm... Zavolám vám doktora" plaše řekla a odběhla z pokoje. Bože, to je vážně domluva. Protočila jsem očima a čekala, než přijde ten doktor.
Asi za pět minut jsem se dočkala.

"Dobrý den slečno Barthel, jak se cítíte?" zeptal se s úsměvem tak čtyřicetiletý, poměrně pohledný doktor. Ale já jsem mlčela, když zjistil, že mu asi neodpovím, tak pokračoval.

"Nestalo se vám nic hrozného, jenom jste za poslední dobu moc nejedla, nepila a jelikož jste neměla energii, tak jste se zhroutila. Proč jste skoro vůbec nejedla?" zeptal se a já jsem věděla, že se z toho musím nějak vykroutit.

"Noo, mě bylo tak nějak špatně a potom jsem byla poměrně zaneprázdněná učením a zapoměla jsem jíst a pít.." Nějak jsem ze sebe vysoukala první lež, která mě napadla a doktor se na mě nevěřícně podíval, ale nakonec se usmál... Uf, spolknul mi to i s navyjákem.

"Tak na to hlavně příště myslete a doufám, že už se tady v nemocnici nikdy neuvidíme" řekl a trochu se u toho zasmál. Otočil se a vydal se na odchod, ale já jsem ho ještě na poslední chvíli zastavila.

"Promiňte, pane doktore, kdy bych mohla odejít?" usmála jsem se na něj a doufala, že už bych z tadyma mohla dnes vypadnout.

"Necháme si vás ještě přes noc na pozorování a když bude zítra všechno v pohodě, tak už můžete odejít."

"Dobře a nevíte, kde je moje máma?" zeptala jsem se ho ještě na jednu otázku, která mě poměrně dost zajímala.

"Jo, málem bych zapoměl! Mám vám od vaší matky vzkázat, že si pro vás zítra přijede" poměrně zakřičel, až mě z toho rozbolela hlava.

"Jo dobře děkuju moc" naposledy jsem se na něj usmála a potom doktor odešel.

"Love me like you do, lo-lo-love me like you do..." uslyšela jsem mou oblíbenou píseň Love me like you do od Ellie Goulding, kterou jsem měla jako vyzvánění na mém mobilu. Já tady mám mobil? Aspoň se neunudím ke smrti..
Se zvědavostí jsem se podívala, kdo volá, ale posmutněla jsem, když jsem uviděla neznámé číslo..
Ale co, aspoň bych nějak zabila čas a tak jsem mobil nakonec zvedla.

"Haló?" řekla jsem zvědavě.

"Ahoj Laylo, tady Austin, proč jsi nebyla ve škole?"uslyšela jsem jeho hlas a trochu jsem stuhla.

"A-ahoj Austine, k-de jsi vzal m-moje číslo?" nakonec jsem ze sebe nějak vykoktala.

"Ehm... Přece jsi mi ho dala"

"Jejda promiň, já jsem tak nějak zapoměla" zasmála jsem se.

"Nevadí, ale proč jsi mi u vás doma neotevírala?" řekl smutně

"Austine, víš, my se skoro vůbec neznáme a nebrala jsem jako nějak podstatné ti otevírat." řekla jsem mu větu, ale poměrně jsem se bála jeho reakce.

"Tak promiň, že jsem se o tebe bál, když jsi celý týden nebyla ve škole a nikdo o tobě nic nevěděl. Pojď mi radši otevřít, stojím před tvým domem."

"Austine, ale já nejsem doma, takže tam stojíš asi trochu zbytečně" řekla jsem mu a zasmála jsem se u toho.

"A kde jsi? Hned za tebou dojdu. Nudím se a nevím co mám dělat" trochu zakňučel

"Jsem v nemocnici a...."

"Cože? Co tam děláš? Proč jsi mi nedala vědět, že tam jsi?" skočil mi do řeči a začal mě zavalovat nesmyslnýma otázkama.

"Austine klid, jenom jsem zapoměla pít a jíst a udělalo se mi špatně." líbilo se mi jaký měl o mě strach a podvědomě jsem se usmála.

"Mám přijít, nebo chceš být sama?"

"Přijď prosím, před chvílí jsem se probudila a už teď se nudím" řekla jsem s utrpením v hlase

"Dobře, hned jsem tam, spolehni se na mě"řekl se smíchem a bez pozdravu to položil. Super aspoň se nebudu nudit.
Když tak nad tím přemýšlím, tak je vážně super, že mám konečně nějakého kamaráda...

Z mého přemýšlení mě vyrušila velká potřeba zajít si na záchod. Pomalu jsem vstala z postele a když jsem se postavila na nohy, rak jsem se zděsila.Vždyť já mám na sobě nemocniční pižamo! Naštštěstí mě zachránila taška, která ležela na židli hned vedle postele, ve které mi máma nachystala nějaké oblečení a naštěstí i pižamo! Pižamo jsem si vyndala a vydala jsem se směrem do koupelny, kterou měl každý pokoj zvlášť. Oblíkla jsem si pižamo, šla jsem na záchod a na konec jsem si umyla obličej. Vyšla jsem z koupelny a všimla jsem si velikého urcadla, které vyselo na stěně. Podívala jsem se do něho a spokojeně jsem se usmála. Zhubla jsem aspoň pět kilo! Ale bohužel jsem byla ještě pořád tlustá...

Najednou se otevřeli dveře od pokoje a v nich jsem uviděla Austina. S úsměvem ke mě přišel a objal mě. Pořádně jsem si ho k sobě přitáhla, protože jsem byla vážně šťastná, že ho vidím.

"Ahoj, přišla tvoje záchrana" řekl se smíchem

"Týjo, nezhubla jsi nějak? Nebo se mi to jenom zdá?" spolu jsme popošli k posteli a já jsem si na ní lehla.

"Jo zhubla, jsem ráda že sis toho všimnul." usmála jsem se na něho.

"Ve škole se o tobě pořád mluví. A to ne zrovna moc hezky. Začal jsem se bavit s pár lidma a kolují o tobě ve škole různě drby, například že jsi těhotná a proto jsi nebyla ve škole. A nebo, že jsi prý začala s anorexií a bulímií, ake tomu rozhodně nevěřím, protože ty by jsi tak blabá rozhodně nebyla že?"

"N-ne" se strachem v hlase jsem nějak vykoktala a snažila jsem se to zamaskovat úsměvem...

Popravdě jsem nevěřila že bych neště vůbec někdy napsala část, ale nějak jsem najednou chytila náladu a po půl roce jsem napsala část a vůbec něco na wattpad. Popravdě jsem nenapsala část, protože ne tahle story zatím poměrně úspěšná a já jsem se poměrně bála, že se cám další část nebude líbit a už to nebudete chtít nikdo číst...

-michalka01