[31st October]
Byl tmavý podzimní večer. Nebesa byla zatažená černými oblaky, přes které nebyl ani dnešní úplněk vidět. Ve velkoměstě panoval klid. Všichni lidé byli kvůli nepříjemnému počasí ze včerejšího dne doma bez elektřiny. Všechny lampy, billboardy a další věci poháněné elektrickým proudem byli mimo provoz. A co že se vlastně stalo včera? Meteorologové hlásili na včerejší den silný vítr, velmi prudký déšť a doporučovali všem obyvatelům nevycházet ven. Nepočítali však, že neklidné počasí bude přetrvávat i na dnešní den.
Proto bylo velké město ponořeno do světa ticha a tmy. Absolutní tmy.
Obyvatelem tohoto města byl i mladý blondýn, který si toto počasí, narozdíl od jiných lidí velice užíval. Díky nefungující elektřině byly po celém jeho bytě rozmístěny svíčky a to blondýnovi dodávalo moc příjemný pocit. Miloval vůni svíček a oheň, který v nich vždy vesele plápolá. Dnes se svíčky nejen hodily do bytu jako dekorace, nýbrž i jako osvětlení.
Mladý chlapec seděl na prostorném parapetu u velkého okna zabalen v dece s hrnkem skořicového čaje. Díval se do černo černé tmy a přemýšlel.
Najednou se tichem bytu rozezněl velice nepěkný zvuk z jeho pokoje. Zvuk rozbitého skla. Mladík rychle odložil teplý hrnek s čajem a vydal se po zvuku.
Když přišel do pokoje, spatřil tmavou osobu klečící v malých a velký střepů skla.
,,Proboha!" vyjekl mladík a začal ustupovat dozadu. Tajemná osoba se zvedla a postavila se čelem k vyděšenému chlapci. Podle blondýna měla osoba více jak dva metry. Chlapec byl oproti němu velmi drobounký.
Zatím co blondýn stále couval, vetší se začal přibližovat.
,,C-co t-tu dě-děláte?" vykoktal ze sebe blondýn.
V ustupování neznámému ho zastavila zeď za ním. Neznámý k němu přistoupil a konečně promluvil;
,,Omlouvám se za nezdvořilé chování." pošeptal mu vysoký do ucha a menšímu chlapci naskočila husí kůže.
,,Je mi to líto. Právě jsem vedl souboj s mým nepřítelem který mě strčil ze střechy a já dopadl sem." omluvil se neznámý a odstoupil od vyděšeného mladíka.
,,J-jak s-se vám p-podaří s-spadno-nout d-do okna? N-nemáte n-nějaké zran-zranění?" znovu ze sebe vykoktal menší.
,,Je hezké jak se staráš. Ale nic mi není díky."
,,A-ale i t-tak. P-pojďte s-se mno-mnou do k-kuchyně." řekl stále vystrašený blondýn a vydal se do kuchyně i s neznámým za zády.
V kuchyni měl blonďatý chlapec více svíček, takže už bylo vidět nezvanému hostu do tváře.
Před menším stál mladík s krátkými černými vlasy.
Měl jemné rysy v obličeji, který byl nyní uvolněný a se zájmem pozoroval malého chlapce.
Blondýn se vystrašil když uviděl rudé oči neznámého hosta.
,,Bože." chytl se za linku a vyšší pozvedl obočí.
,,Toho moc nemám rád, stačí Hyunjin. A ty jsi?" zeptal se černovlasý.
,,F-felix. Lee Felix." řekl potichu blondýn stále vystrašený z Hyunjina.
,,Nemusíš se mě bát Felixi, nic ti neudělám. Zrovna jsem jedl." položil si ruku na břicho Hyunjin a porozhlédl se po kuchyni.
,,Dobře." řekl Felix a vytáhl od někud lékárničku.
Až potom mu došlo, co vyšší vlastně řekl.
,,C-cože?" vystrašeného Felixe právě vystřídal překvapený Felix.
,,Ou, já se jaksi zapomněl představit. Bude lepší když ti to vysvětlím. Vypadáš jako chápavý kluk. Obvykle se nikomu nesvěřuji, ale momentálně nemám kam jít, protože jsem prohrál sázku s Minhem a vyhodil mě dočasně z domu. Mimochodem, posadíme se na to?" sedl si na židli u jídelního stolu Hyunjin, odsunul židli i pro Felixe a ukázal na ni.
