Spooky Stories

Kočár pro Popelku - Simona_Rabenherz

Znáte tu pohádku, kde se chudá dívka stala princeznou, a to jen díky tomu, že měla na sobě krásné šaty, skleněné střevíčky a jela v kouzelném kočáře? Také ji znám, ale nejspíš na to mám odlišný názor než vy. Mně se totiž z ní dělá špatně, jen na ni pomyslím. Proč?

Protože já jsem ten kočár. Ano, přesně tak, já jsem ta dýně, ze které se ten kočár stal. Máte tušení, jak mi to zničilo život? Prostě se objeví tlustoprdka víla, mávne klackem a z mého života jsou trosky. Moje trosky. Doslova.

Ale popořadě.

Byl jsem malá dýně, která vyrůstala na záhonku za domem, kde ta dívka, ta Popelka vyrůstala. Zasela mě na jaře. Což si samozřejmě nepamatuju, ale řekla mi to jednou paní vrba, která roste opodál od záhonku. Roste sama u rybníka na konci zahrady. Nikdo si s ní nepovídal, ani rákosí, ani ptáčci, kteří si v její koruně každý rok stavěli hnízdo. Paní vrba byla už stará a mnoho větví měla suchých a polámaných. Ale paní vrba byla moc hodná, takže ptáčky vždy nechala, ať si v její koruně udělají nový domov.

Když jsem se, spolu s brášky a sestřičkami, vyklubal z květu, paní vrba nám říkala, kde jsme se to zrodili a co náš úděl. Na záhonu bylo živo. Každý chtěl vědět, co je jeho cílem.

„Většinou s z vás stane jídlo pro naše pečovatelé-"

„Já chci být jídlo pro tu blondýnku, co nás zalévá," vykřiklo jedno malé rajče. Listy jsem si přikryl uši, protože mělo hrozně pisklavý hlas. Takhle začala vyšilovat celá zahrada. Jablka a hrušky se div neskutálely nezralá ze stromu. Zelenině nadšením poskakovaly jejich lístky a dokonce jsem zaslechl brambory z pod země.

„A my jí to hezky ozdobíme," nechaly se slyšet kopretiny, které kvetly u dveří vedoucí do kuchyně.

Všichni, i bráškové a sestřičky dýně, se těšili, že z nich bude jídlo a doufali, aby je snědla ta dívka, co nás každý den zalévala a zpívala si u toho. Já jsem jejich nadšení pro věc nesdílel. Já měl vyšší cíl.

Paní vrba si všimla, že se neraduju jako ostatní. „A co ty, malá dýně? Ty nechceš být jídlo, až vyrosteš?"

„Ne," odpověděl jsem prostě. Šveholení celé zahrady se zastavilo. Jablka a hrušky přestaly poskakovat, zelenině se přestaly hýbat lístky a jen tam vysely celý ztuhlí, brambory nebylo slyšet. Dokonce kopretiny zmlkly, a to jsem si myslel, že to není možné.

„Ty nechceš být jídlo?" zeptala se sestřička dýně, co rostla vedle mě. Často mi upíjela vodu.

„Ne, nechci,"

Paní vrba se jako jediná vřele usmála, „A čím chceš tedy být?"

„Chci být Jack-o'-lantern," vydechl jsem zasněně.

Ticho přestalo a zahrada začala znovu ševelit. Nezdálo se, že by to někdo znal. Já bych to také neznal, kdyby se tu jednou v noci nestavil pan sýček. Potřeboval si odpočinout po dlouhém letu a já zrovna nespal. Poslouchal jsem jeho vyprávění o jeho cestách. Tolik toho vidět.

Vyprávěl mi o velkém rybníku, u kterého druhý břeh neviděl, vyprávěl o kopcích, kde je jen bílo. Vyprávěl mi o životě mimo tuto zahradu. Říkal, jak lidé slaví nejrůznější a nejpodivnější svátky. Prý v jednom kraji na konci zimy lidé vytváří velkou hadrovou panenku, kterou hází do vody. Jinde ty hadrové panenky na jaře pálí. Popisoval mi jeden svátek, o kterém se dozvěděl od jiného sýčka, jehož kamarád albatros přeletěl ten velký rybník.

Je to svátek, který se slaví na podzim, kdy jsou stromy celé oranžové, jako já mám slupku. Lidé vezmou nás, dýně, vydlabou, vyřežou na naši slupku děsivé obličeje a vloží do nás svíčku. Lidé věří, že v jednu určitou noc, je hranice mezi živými a mrtvými velmi tenká, a proto se může stát, že nějaká ta duše mrtvého zabloudí mezi živé. Úkolem těch vydlabaných dýní je odstrašovat všechny zlé duchy a vítat ty hodné, kteří jsou předky rodiny.