Coffee {Taekook}

Prolog

Kráčel jsem po ulici Seoulu, přičemž mi do obličeje vál studený listopadový vítr. Více jsem si zastrčil ruce do kapes svého lněného kabátu a přidal jsem do kroku nejen proto, abych již mohl zahřát své zmrzlé končetiny v prostorech kavárny, v níž jsem pracoval jako brigádník, ale také abych do práce dorazil v patřičnou dobu. Bez váhání jsem vešel dovnitř, což oznámil i zvoneček nade dveřmi, jenž při mém příchodu vydal melodii odměřené hlasitosti.

Pozdravil jsem svého spolupracovníka a taktéž velmi blízkou osobu, se kterou se znám již od střední, kde jsme spolu sdíleli pokoj na internátu. Ze začátku jsme si toho moc co říci neměli, ovšem postupem času jsme přišli na to, jak rádi společnost toho druhého vlastně máme.

„Ahoj Jungkooku," pozdravil mě nazpět a obdařil mě přívětivým úsměvem, jenž měl ve zvyku darovat prakticky všem, dokonce i nepříjemným zákazníkům, se kterými já občas vskutku ztrácím trpělivost. Po otočení cedule, jež měla kolemjdoucí informovat o otevření kavárny, jsem se připravil na příjem objednávek lidí, kteří spěchali do práce, školy nebo měli zkrátka pouze chuť na ranní kávu.

Obsloužil jsem prvního zákazníka podle jeho přání a zhluboka jsem se nadechl vůně kávy, jež se nesla vzduchem kavárny. Vždy jsem onu vůni zbožňoval, ať už z pozice návštěvníka kavárny či z pozice jejího pracovníka. Zpočátku jsem ji vnímal daleko víc, avšak později se to stalo součástí každého dne, tudíž jsem si na to zvykl a již si neumím představit, že bych měl pracovat na místě, kde bych neměl možnost každé ráno vstřebávat vůni čerstvě pražené kávy.

Interiér kavárny byl vskutku minimalistický. Nikdy jsem neměl ve zvyku něco přehánět, což je i důvodem, proč jsem si minimalismus tolik oblíbil. Dle mého názoru působí více útulným a komfortním dojmem, než se na první pohled může zdát.

Při minimalismu jsme obklopeni menším množstvím prvků, a tak máme možnost se soustředit i na ty nejmenší maličkosti.

~