Coffee {Taekook}

1.

Musím uznat, že občas mám možnost slyšet vskutku zajímavé hlasy. Někdy jsou to právě ty, které člověk radši slyšet nechce, ale někdy jsou naopak velice zajímavé a dnes jsem mohl právě takovýto zaslechnout, a to po objednávce, jež byla pronesena zajímavým hlubokým hlasem, jenž byl právě tak unikátní jako jeho vlastník.

,,Prosím jedno latté."

S hotovým latté jsem se otočil jeho směrem a nemohl jsem si odpustit další pohled do jeho tváře. Vskutku nebyl obdivuhodný jen svým hlasem, ale také svým vizuálem, jenž si vyžadoval pozornost sám o sobě. Oční kontakt se mnou udržoval, což mne po uvědomění si situace lehce znervóznilo, tudíž jsem sklopil pohled k šálku kávy, abych na něj upozornil, poněvadž jsem měl v plánu mu ho předat. Převzal si ho ode mne a s pohledem věnovaným mé maličkosti si šel sednout ke stolu.

Byl unikátní, to vskutku ano, ale netušil jsem, že bude unikátní i tím, jaký hnidopich je.

,,Není tam přesný poměr kávy a mléka. Taktéž ta mléčná pěna není dostatečně hustá," s nuceným úsměvem jsem si vyposlechl jeho stížnosti mířené na latté, jež jsem mu udělal a s úklonem jsem si od něj nazpět převzal hrníček.

,,Omlouvám se, napravím to," stejně rychle, jako se můj nucený úsměv objevil, tak také zmizel hned potom, co jsem se otočil a zamířil jsem zpět za pult, kde jsem se pokusil o lepší latté, což ovšem nebylo tak jednoduché, poněvadž tímto způsobem latté dělám již nějakou dobu a nikdo si ještě nestěžoval.

Není to tak, že bych měl problém s konstruktivní kritikou, jsem kdykoliv rád, když mohu cokoliv zlepšit, ale netušil jsem, že si někdo dokáže stěžovat i na takové banality.

S nadějí na jeho spokojenost jsem se k němu vracel s novým latté, jež jsem mu podal, avšak nespokojenosti v jeho tváři jsem si mohl povšimnout ještě předtím, než-li se vůbec napil.

,,Žádný latté art?" stiskl jsem podnos v ruce a můj úsměv se rozšířil, aby zakryl hněv, jenž jsem se vskutku snažil potlačit.

,,Ten tam nebyl ani předtím, kdybyste to zmínil již pár minut zpět, nebyl bych teď nucen dělat to potřetí."

,,Myslel jsem, že to je přeci automatické," nemám ponětí, co mě naštvalo více. Jestli to, co právě vyřkl, nebo jeho pohrdavý tón hlasu, avšak pohledem jsem vyhledal svého věrného přítele.

,,Jimine? Tohle je na tobě."

~

„Už to máš?" zeptal se Jimin patrně otráveně. Samozřejmě narážel na mou nynější činnost, což byl až poněkud přespříliš precizní úklid kavárny. Vždy jsem byl tak trochu perfekcionista, ačkoliv jsem si to vždy nerad přiznával a dokud něco nebylo přesně odpovídající mým představám, nebyl jsem spokojen.

„Už ano," odložil jsem károvanou látkovou utěrku, se kterou jsem právě utíral poněkud zašpiněný pult. Kdybych to však neudělal nyní, musel bych to udělat zítra, tudíž mi připadalo logičtější tohle řešení.

Mou odpověď automaticky bral jako zakončení dne v práci a svolení k odchodu. Otočil jsem ceduli na dveřích ven druhou stranou a společně s Jiminem vykročil směrem z kavárny.

„Již zavíráte?" zvedl jsem pohled k vlastníkovi hlubokého hlasu a okamžitě mne ovládl pocit otrávení. První dojem nás občas ovládá více, než by měl.

„Ano, už je pozdě, neřekl bych, že v tuhle dobu bude moc kaváren otevřených," poznamenal jsem a sledoval jsem jeho tvář, která měla naprosto seriózní výraz.

„Taková, kde neumí pořádně udělat latté, určitě nebude," opět jsem byl donucen přemýšlet nad jeho společenskými zásadami, jelikož opravdu vypadá jako někdo, kdo se mezi lidmi chovat umí. Avšak jeho chování mě neustále přesvědčuje o opaku.

„Možná byste mohl jít domů a udělat si ho sám," neuhlídal jsem jízlivou poznámku, avšak poté se jeho pohled změnil v ještě více ledový, kvůli čemuž jsem svých slov trochu zalitoval. Vždy jsem se k lidem choval mile, aspoň jsem se o to snažil, ale jeho neschopnost ve slušném chování mi v tom bránila.

Rty nakonec vytvaroval do malého úsměvu, jenž však moc upřímně nepůsobil a bez dalších slov opustil naši přítomnost.

~