Absolutní Pablb

11.KAPITOLA

Zdravím miláčci :-) Po kratší odmlce Vám přináším další kapitolu Akashiho :-) Snad se bude líbit a užijete si ji :-)

Vaše Renata

Ticho místnosti protnul ten nejprotivnější zvuk na světě-budík. Zašátrala jsem rukou na nočním stolku, a ještě se zalepenýma očima jej vypla a následně se s frustrovaným zamručením svalila zpět do peřin. Má ruka se snažila nahmatat tělo toho, kdo tady se mnou spal, ale místo vedle mě bylo prázdné. Otevřela jsem oči a o skutečnosti, že tady opravdu někdo spal, svědčila zválená půlka postele. Moje maličkost se zvedla do sedu, prohrábla si vlasy, protřela oči a vylezla z postele. Na zemi jsem našla noční košili, kterou jsem na sebe natáhla, vlasy dala do jakéhosi ranního drdolu a vyšla z ložnice. Dle zvuků a vůně linoucí se z kuchyně mi došlo, že Kotaro vstal dřív, aby připravil snídani. Ve dveřích jsem se na chvíli zastavila a dívala se na něj, jak jen v trenkách a triku připravuje jídlo. „Budeš stát a koukat dlouho?" zeptal se vesele, otočený zády ke mně. „Neměla bych s tím sebemenší problém," odvětila jsem, došla k němu a políbila jej na tvář. „Dobré ráno," popřála jsem pak a Kotaro mi věnoval úsměv. „I tobě. Běž se posadit, za chvíli to bude," pobídl mě. Během pár minut bylo na stole jídlo a káva. „Zatraceně, nejsem zvyklá snídat. Obvykle si dávám jen hrnek kafe," podotkla jsem s úsměvem, ale byla jsem spokojená. „To mě nepřekvapuje. Ty jsi vůbec zvláštní exemplář," potvrdil mi a mrkl na mě. Následně vstal od stolu, sebral nádobí a prohodil: „Klidně se jdi chystat, já to umyju." Já jen přikývla a vydala se do koupelny udělat ze sebe lidskou bytost.

Říjen ubíhal docela rychle, ani nevím jak. Nejspíš to bylo tím, že ze školy jsem se vracívala až na večer a víkendy jsem trávila převážně s Kotarem. Nejinak tomu mělo být i dnes, jen sraz jsme měli na náměstí ve 2 hodiny a já poněkud nestíhala. Jednak proto, že jsem spala skoro do 11 a taky jsem se pak dost zakecala s tátou. Kdybych já pitomá nekoukala na seriál do půl 3 ráno a šla spát jako normální člověk, tak se tohle nestalo. Pro příště vím, že mám být chytřejší, aspoň v tomhle teda. Hodiny ukazovaly za 5 minut 14 hodin a já byla teprve namalovaná. Rychle jsem vypálila do ložnice, hodila na sebe džíny, tuniku, kabát, v chodbě nazula baleriny a vypálila z domu. Po cestě jsem psala ještě Kotarovi SMS, že se chvíli zdržím. Na místo srazu jsem dorazila s 15minutovým zpožděním. Mladík už tam čekal a jakmile mě uviděl, šel mi s úsměvem naproti. „Moc se om..." nedořekla jsem, neboť mě objal a na přivítanou vášnivě políbil. „Odpuštěno," zašeptal pak, pustil mě z náručí a chytil za ruku. Já byla celá rudá a neschopná slova. „Tak kam dnes půjdeme?" zeptala jsem se jej po chvíli a on odvětil: „Zoo nebo botanická zahrada." Na moment jsem se zamyslela a pak oznámila: „Tak botanická." Kotaro přikývl a vydali jsme se tedy směrem k botanické zahradě, která byla kousek od bývalého císařského paláce. Byli jsme zrovna u nákupního centra, když jsem uviděla Rea, jak odtamtud vychází a nese několik tašek z obchodů s oblečením a obuví. Kotaro si jej všiml taky, a tak na něj hvízdl a křikl: „Oi, Reo-nee!" Oslovený mladík se zastavil a pohlédl našim směrem a na tváři se mu objevil úsměv. Došel k nám a slovy: „Mayo, Kotaro, rád vás vidím. Co vy tady?" se s námi přivítal. Já lehce znejistěla, netušíc, zda Reo ví o našem vztahu nebo ne. On mé rozpaky nejspíš vycítil, protože na mě pohlédl a v očích mu problesklo pochopení. „Ach tak..." Chvilkové ticho uťal Kotaro: „Jdeme do botanické, nechceš se přidat?" Reo na něj zmateně pohlédl. „Ale máte přece rande." Já jen mávla rukou a přítel taky nevypadal, že by mu to vadilo. „Vynahradím jí to jindy." S tím mě chytil za ruku a já kývla a podívala se na Rea. „Přesně. Navíc, aspoň ho nebudou brát roupy." Na to se mladík usmál a pokrčil rameny. „Tak tedy půjdu rád, dlouho jsem tam nebyl." Najednou se Kotarovi rozezněl mobil. Mladík se na displej ani nepodíval a rovnou to zvedl. „Moshi, moshi." Chvíli ticho. „No, jsem s Mayou a Reem, jdeme do botanické." Kotaro se zamyslel a kouknul na nás. „Počkej, zeptám se jich." Pak na moment dal telefon od ucha a oznámil: „To je Ekichi, chce jít do té nové ramen restaurace a nechce jít sám, tak se ptá, zda nepůjdeme s ním." Já si jen povzdechla a zhodnotila: „Klidně, beztak jsem neměla ani pořádný oběd." Kotaro letmo pohlédl na Rea, který taktéž přikývl. Blonďák dal telefon zpátky na ucho a Ekichimu oznámil: „Tak jdeme, ale platíš. Počkáme tě na náměstí, tak za 15 minut?" Pár přikývnutí a slovy: „Tak jo, zatím." rozhovor ukončil. Pak se na mě omluvně podíval a chtěl něco říct, ale zvedla jsem ruku. „Nic neříkej a nevadí mi to. Občas to neuškodí, ne?" Jen se na mě vděčně usmál a Reo prohodil: „Ty jsi vážně poklad. Málokterá by tohle tolerovala." Já jen pokrčila rameny ve stylu Vždyť o nic nejde. Kotaro mi mezitím skočil do blízké kavárny pro kávu, o kterou jsem si ani neřekla, ale bylo mi jasné, že to je jeho díky za nevyvedené rande. Po pár minutách dorazil Ekichi, celý nadšený. „Máš ale ještě necelých 10 minut čas, víš to?" pronesla jsem směrem k němu a obr se rozesmál. „Když jde o jídlo, ztrácet čas nemá smysl." Reo si jen povzdechl, asi tušil co to znamená. Já v tomhle ale byla nováček. „Tak jdeme, je to kousek." zavelel a naše skupinka se vydala k oné restauraci. Překvapivě tam bylo plno, ale obsluha nám našla poslední volné místo a my se tak mohli usadit a vybrat si. Kotaro s Ekichim se neustále překřikovali a Reo zoufale složil hlavu do dlaní. „Přesně to jsou chvíle, kdy tady chybí Sei-chan." pronesl a já se ušklíbla. „Ten by mi tady tak scházel." odfrkla jsem a dál se věnovala lístku. Nakonec jsem si vybrala klasiku Miso ramen, Kotaro Hakodate Shio ramen (kuřecí vývar a maso, bambus, jarní cibulka, naruto, vejce, wakame, zázvor, yuzu kosho, křupavá cibulka, pórek, citrón, nori), Reo stejně jako já Miso a Ekichi si vybral asi 4 druhy. Hodila jsem po něm pohled To nemůžeš sníst. On se však jen spokojeně usmál a nekomentoval to. U jídla kluci řešili převážně Winter Cup a své potencionální soupeře. V rozhovoru zaznělo i jméno mé bývalé školy a já sebou lehce trhla. To neušlo Reovi, který se hned zeptal: „Děje se něco?" „Ne, jen... na Kirisaki jsem chodila, než jsem přestoupila na Rakuzan." vypadlo ze mě a já se poškrábala ve vlasech. „A to je špatně?" ptal se však dál. „No, jak se to vezme. Kirisaki Daiichi nemá moc dobrou pověst, alespoň co se basketbalového týmu týče." „Hanamiya Makoto." vypadlo ze všech tří najednou a já vykulila oči a přikývla. „Co se stalo? Hádám, že v tom nějak figuruje." poznamenal Reo a já zakňučela. „Zlomila jsem mu nos a viděl to učitel." zamumlala jsem a Ekichi se rozesmál. Reo na mě koukal, jak kdybych byla šílená a Kotaro se pak rozesmál taky. „Tak na tebe na Winter cupu budeme dávat dvojnásob pozor. To nenechá jen tak a nechci, abys měla „nehodu", třeba na schodech." oznámil mi Reo a ty dva okřikl: „A vy se přestaňte smát." To Ekichiho povzbudilo ještě víc a mezi záchvaty ze sebe dostal: „Promiň, ale tenhle hobit natáhl Makotovi? To je prostě..." Nedořekl a já složila hlavu do dlaní a přála si být neviditelná. Najednou mě kdosi hladil po zádech. Reo. „Neboj, budeš pořád s náma, jasné?" Jen jsem přikývla a nadhodila: „Můžeme se bavit o něčem jiném?" Pak jsem se obrátila na Ekichiho. „Ještě jednou mi řekneš hobit, tak uvidíš, jak se hobit dokáže naštvat." prskla jsem po něm, ale naštvaná jsem nebyla. „Dobře, dobře." pronesl a pozvedl ruce v obranném gestu. Zbytek jídla proběhl v klidu a bez konfliktních témat. Nakonec jsme spolu byli do nějakých 9 večera, kdy jsme se na náměstí rozloučili a já s Kotarem zamířila ke mně domů.