VLK

Prolog

           Muž utíkal temnými ulicemi města. Klapot jeho botou byl slyšet po celé ulici stejně tak, jako jeho pronásledovatelů. Po jeho boku běžel vlk. Jak on, tak vlk byli v černém, on v obleku a vlk v srsti, která v noci nebyla vidět. Po ulicích se válely novinové výtisky s jeho fotkami, některé ho doslova vítaly jako osvoboditele, jiné měly výsměšné podtitulky. Nesnášel lidi co ho takhle uráželi pomocí novin. Jak ubohé, postavit se někomu pomocí papíru. V běhu se usmál. Chtěl jen pro svůj lid to, co si právem zasloužili.

     Zdálo se, že mu dnes ani počasí přát nebude. Na nebi posetém hvězdami se začali objevovat první černé mraky a jeho patron sklopil uši. Chtělo by se schovat, ale nebylo kam. Nikdo mu z těchto králíků neotevře, natož  aby mu pomohli. Rád normálním lidem říkal ,,králíci." protože, jak už i několikrát na veřejnosti odůvodnil, tak jediné co umí je jíst, srát, pářit se a když vidí problém tak utečou. Pomalu mu docházely síly. Cítil to. Byl zvyklý běhat dlouhé vzdálenosti, ale ti za ním také. Jeho vnitřní vlk cítil tři zvířata. Dva gepardi a medvěd. Proti někomu, kdo má takovéto patrony, tak nemá smysl před nimi utíkat.  Po patnácti letech ho najdou na ulici, úžasný konec pro osvoboditele. Nebe se během pár vteřin zatáhlo. Až příliš rychle. Uvědomil si, že ho nepronásledují jenom ti tři za ním.

          Vytáhl zpoza opasku nůž, pistoli nechal na stole v kanceláři. Rychle si musel vzpomenout, jak je to v akademii učili, jak správně hodit nůž za sebe. Na ostří nože prstem nakreslil trojúhelník. Po prstu zbyla šmouha, tak to má být, usmál se. Jenom se rychle ohlédl přes rameno, aby se ujistil že za ním pořád běží a pak hodil. Čepel zasvištěla vzduchem a zasáhla cíl. Muž tajně doufal že zasáhl geparda, ale nocí se ozval řev. Cítil, že medvěd tu už není. ,,Pavle!" vykřikl jeden z gepardů a nepatrně to dalo muži náskok. Jenom nepatrný. ,,Zab toho hajzla!" zařval druhý a ozvala se střelná rána. Kulka prolítla vzduchem kolem ucha pronásledovaného.

         Muž začal běhat ze strany na stranu, snažil se vyhýbat dešti kulek, který přišel po smrti medvěda. Když už to nemohlo být horší, rozpršelo se. Nevěděl co má dělat, zbraně už nemá, vlk je vyčerpaný a jsou v přesile. Všiml si postranní uličky, třeba je setřásne, když do ní vběhne. Vběhl do malé uličky mezi baráky. Smrdělo to tam, jako kdyby tam chcípl pes. Podíval se na konec uličky, kde byla stěna přes cestu. Rychle k ní přiběhl, hledal nějakou díru, nebo vystouplou cihlu, aby přelezl přes ní, ale nikde nic nebylo.

              ,,Už nemá smysl utíkat." zavrčel za ním mužský hlas a on se otočil. Za ní stáli ti strážní, kteří ho pronásledovali. Mířili na něj pistolemi a u obou z nich stál u nohy gepard. ,,Jak vtipné, dva gepardi jsou zrádci vla-"                                                                                                                                               ,,Sklapni vlku! Nebo bych ti měl spíše říct Otmare? Pane Vršenský? To nechápeš že je konec?  Za tebe už nikdo umírat nebude, válka skončila a ty s ní." řekl druhý muž, který přistoupil k němu o krok blíže. Vlk vedle něj začal vrčet. I on nebyl klidný. ,,Furt mám své přívržence, tohle nemůžete zastavit." zasmál se Otmar.                                                                                                                                                 ,,Naopak, není koho zastavovat. Jak už jsem řekl, nikdo nezbyl, tví přívrženci se vzdali. A teď si klekni a ruce nad hlavu. Jsi zatčen za zabití  a mučení lidí, narušování lidských osobních práv, loupeží a zabírání území"                                                                                                                                                        Otmar se usmál a vykročil k nim ,,Co se stane, když to ne-". Nedořekl. Strážce nalevo, nebo spíš jak si všiml jeho cedulky na hrudi, Petr, se rozmáchl a dal mu pěstí. Otmar padl k zemi, držel se za tvář, cítil jak mu teče přes prsty krev. Vlk skočil před Otmara a začal na všechny výhružně vrčet. Jeden z gepardů se přiblížil až moc nebezpečně blízko, vlk po něm vystartoval a zakousl se mu do čumáku. Jeden ze strážců, teď nevěděl jaký, nakopl vlka a ten odletěl za Otmara.

              Druhý strážce zvedl Otmara na kolena a přitiskl mu pistoli k čelu. ,,Ruce nad hlavu!" prskal strážný. ,,Výborně, dostali jste mě, mohu se alespoň zeptat na vaše jméno?" podotknul Otmar k tomu, kdo ho právě držel.                                                                                                            ,,David."                                                                                                                                                                                      ,,Příjmení?"                                                                                                                                                                              ,,Dvořák."  

           Otmar se zamyslel ,,Dvořák, Dvořák.. Oh počkat!". Podíval se na strážného ,,Dvořáková. Ema Dvořáková, to je vaše žena! Hodně o vás mluvila, stejně jako o vaší dceři, myslím že Karolína. Byla to hezká žena. Byla." 

       ,,Zemři ty bastarde." zavrčel a zmáčkl spoušť. Ozvala se rána a Otmar padl mrtvý k zemi. Vlk začal ze země výt. ,,Děláš si prdel?" otočil se k němu Petr. ,,Neměli jsme ho zabít, jenom zatknout a dostat k soudu."                                                                                                                                                                   ,,I tak by dostal elektrický křeslo, to víš." zavrčel David. ,,I tak jsme ho měli dostat k soudu a né mu udělat soud sami." stál si za svým Petr.                                                                                                                 ,,Ten parchant my zabil ženu! Ty by jsi udělal to samé!" vyštěkl k Petrovi David a sklonil se. Petr byl hodně malý člověk.           

           ,,Ehm pánové?" ozval se za nimi hlas a oba se otočili. Stál tam stařec, opíral se o bílou hůl a usmíval se od ucha k uchu. ,,Mistře Sovo." řekli oba naráz, ale Sova jen mávl rukou. Pomalu přišel před ně a podíval se na Otmara s rozstřelenou hlavou. ,,Kdo ho zabil?" zeptal se stařec. ,,Já." odpověděl David. ,,Milý Davide, to si neměl. Soud by ti řekl že jsi vinen z vraždy, i když to bylo oprávněné. Já to nějak vyžehlím." usmál se.                                                                                                     ,,Co teď s tělem?" zeptal se Petr. ,,To předáme městskému soudu ať si s ním dělají co chtějí. Tělo naložte."                                                                                                                                            

          Mezitím co tělo nakládali do auta pro které musel Petr dojít, stařec vytáhl hodiny, které byli nadepsány J.K. Houkal. Jaká to ironie, že dostal zrovna jako patrona sovu. Hodinky otevřel, kde byl ciferník. Sledoval jak velká ručička pomalu dorazila ke dvanácté, aby ohlásila devátou hodinu. Z rohu ulice zakňučel vlk a Houkal zvedl oči. Díval se na vlka, který mu jeho pohled oplácel. Bylo mu ho i docela líto. David s Petrem se vrátili celý od krve, jak Otmara nakládali. Stařec se na ně podíval ,,Mohl bych vás ještě o něco poprosit? Toho vlka vezměte sebou a odvezte ho do akademie, já ho dám k ostatním. Vlk sice nechtěl, ale nakonec mu svázali čelist a dali ho do auta. 

     Sova sledoval jak odjíždí, ale nemohl dostat ten vlčí pohled z hlavy. Byl plný nenávisti. Třeba za to nemohl ten Otmar, ale ten vlk. Teď už je to ale jedno. Pokud se má něco stát tak se stane a pokud toho vlka někdo opět dostane, tak jsme všichni v nebezpečí.