„A vaše jméno?"„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř neţ nikdo, jsem krysař."Muţ, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vratydomu, v nichţ se do soumraku bělala ţenská postava. Hleděl na nisvýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejšíještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích.Jeho ruce byly drobné a jemné jako ruce paní. Neměl při sobě anizbraně, ani hole, ač se zdálo, ţe přichází z daleka, po cestách, jeţvţdy jisty nebyly. Svíral zato něco dlouhého a ozdobného, co budilozvědavost ţeny, s kterou hovořil. Byla to píšťala cizokrajné práce,jaké dosud neviděla.„Krysař," zasmála se ţena ve dveřích. „Přicházíte včas doHammeln. Není tu krysaře; zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi,krysaři, odkud se berou krysy? Nebývalo jich dříve, jak nám říkají.Je pravda," končila s úsměvem, „staří lidé míní, ţe svět je stálehorší."Krysař pokrčil rameny.„Odkud jsou, nevím. Jsou však v kaţdém z vašich domů. Hlodajíbez ustání; hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde jich nevidíme.Stanou se však dotěrnými a stoupají pak výše. Připravujete hostinu,svatbu, křtiny, coţ já vím? Představte si, ţe se náhle při hostině zjevíkrysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Tento zjev kazí chuť,chápete přece."„Ano," smála se ţena ve dveřích. „Při svatbě Kateřiny objevila sepořádná krysa. Ţenich byl bledý jako stěna a Kateřina padla domdlob. Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť;odhodlají se pak zavolat krysaře."„Připravujete svatbu nebo křtiny?" otázal se krysař náhle, bezpřechodu.Ţena ve dveřích se zasmála hlasitě.5„Jste cizinec, je zřejmo, ţe jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři."Krysař se uklonil.„To nevadí... nijak to nevadí. Nuţe, povolají krysaře. Krysařpíská a píská, aţ vyvede všechnu havěť z jejích skrýší. Jde za nímjako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery.A dům je prostý krys."Krysař opět se uklonil a jeho hlas zachvěl se nějakou elegií. Ţenamlčela, pohrávajíc si větvičkou jasmínu.„Ale je-li tomu tak, nepomyslí nikdo na krysaře. Krysař, cizinko,je muţ, který nezůstává, ale jde. Lidé vidí ho rádi přicházet. Aleodcházeti vidí ho mnohem raději."„Opravdu?" řekla pouze. Znělo to jako povzbuzení a snad to anipovzbuzení nebylo. Ale krysař chápal to tak. Bledé jeho tváře sezbarvily; byla by to mohla pozorovat, nebýti temna.„Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; bojí se ho pouze."Děvče zasmálo se opět.„A čím to, ţe jdou krysy tak slepě za vámi, krysaři?"Krysař ukázal na píšťalu, která oţivla tímto pohybem.„Je to zvláštní nástroj," řekl.Pohlédla zvědavě na mluvčího i na píšťalu. Dotkla se jí lehce.„Píšťala," řekla pak pohrdavě. „Pěkná píšťala. Ale nic více neţpíšťala."„Krysy mají dobrý sluch a má píšťala dobrý zvuk."Oči krysařovy zaplály podivným ohněm. Děvče ve dveřích maněucouvlo. Větvička jasmínu v její ruce se chvěla.„Mám zvláštní nadání vyhánět krysy," pokračoval krysař.„Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterýmijsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi; slunnými i ponurými,pláněmi a horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Nenítakového krysaře mimo mne. Povím vám něco, cizinko, která seumíte tak zvonivě smát. Nikdy jsem nepískal plným dechem; byl tovţdy tlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by zamnou."Krysař domluvil. Oči uhasly a svěsil bezděčně ruce s píšťalou.6„Nemám odvahy," dodal po chvilce. „Stalo by se něco krutého."Děvče stálo zamlklé a nespouštělo očí s píšťaly a krysaře. Kdyţkrysař mlčel, řekla zcela tiše:„Líbíte se mi, krysaři. Neţli přišel soumrak, viděla jsem ve vašichčerných vlasech stříbrné nitky. Neţli jste promluvil, pozorovala jsemna vašem čele vrásky. Ale přesto se mi líbíte. Milovalo vás jistěmnoho ţen."„Snad," odvětil krysař. „Nepamatuji se."Slova krysařova měla podivný a jímavý přízvuk. Děvče zváţnělo.Naklonilo se ke krysaři tak, ţe cítil téměř horký jeho dech.„Líbíte se mi, krysaři," děla. „Ale na vašem místě zapískala bychna píšťalu – plně – vší silou –"„Víte, co by to znamenalo?" otázal se krysař temným hlasem. „Játo nevím. Vím pouze, ţe mne časem pojímá úzkost. Hledím na svoupíšťalu jako na něco, co mnohé zahubilo a co ještě mnohé zahubí. Apak se usměji. Není to nic neţ právě pěkná píšťala, sama jste tořekla. A já nejsem více neţ krysař, který má odvádět nezvané hosty.Krysař, který jako Ahasver jde z města do města, z jihu na sever, zezápadu na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem zdepříliš dlouho, cizinko."„Ne," pravila. A pak šeptala tiše: „Říkejte mi Agnes."„Agnes –," řekl. Mluvil měkce a hudebně. V jeho ústech všenabývalo kouzla.Hleděla na něho napjatě.„Odejdete záhy z Hammeln?"„Nevím," řekl. „Není to v mé vůli. A – –"Odpověděl pohledem.Usmála se svěţím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo tojako zvony vzkříšení.„Myslím, ţe tu máte co činiti; je tu mnoho krys."A váţněji dodala:„Zůstaňte, krysaři."7Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavědo planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se v jejíruce.„Mám milence," řekla.Krysař vzal ji za ruku.„Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, ţe je na světěmnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty.Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to váţně a varovnějako hrana.„Ne," vydechla. Ale nebylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli sena prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let.Podrţel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce avášnivě, ţe by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí.Tato bolest ji omamovala.„Agnes – –" řekl.Znělo to jako otázka a jako prosba.Pohlédla na něho a usmála se.„Ano," řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcelanahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysařisnítku jasmínu.
