Chlapec s perníkovým latté

Kavárna U Padlého anděla byla známá svou osobitostí. Pestrá nabídka laskomin ke kvalitní kávě či čaji nebo čokoládě dokázala přesvědčit kdekoho, aby se na chvíli zastavil a nechal starosti ve zcela jiném světě. Vůně čerstvě namletých zrn kávy, vánoční playlist hrající v rádiu a k tomu výhled z druhého poschodí kavárny na impozantní budovy v centru města ověnčené světýlky a jeho spěchající obyvatele byl jako vystřižený z časové smyčky. Tady čas plynul zcela odlišně než za prosklenými stěnami útulného místečka v srdci metropole.

Pro Nikolase tato kavárna znamenala mnohem víc než jen místo k odpočinku a setkání se svými přáteli. Toto místo bylo prodchnuté láskou, kterou jí věnovali majitelé, ale především inspirací. Pokaždé, když vzal pero do ruky, měl nápad, ale zde dokázal své představy přenést do hmotné podoby. Z pouhých myšlenek se najednou staly verše, hustě popsané řádky jeho bloku a další pokračování příběhu dvou lidí vyprávěný za pomoci poezie a citátů. Zde se cítil plně sám sebou. Nemusel si na nic a nikoho hrát, protože tady se problémy rozprskly do všech stran a zmizely.

Nikolas stál u dřevěného baru a objednával si, když do něho zezadu strčil jiný zákazník, co vpadl do tepla kavárny stejně náhle, jako se sníh ráno objevil na čelních sklech aut. Pro děti to byla krásná předvánoční nadílka, ale pro rodiče spěchající do práce a na vánoční nákupy naopak přítěž.

„Moc se omlouvám," pronesl zadýchaně tmavovlasý student vysoké školy k mladému básníkovi. Z vlasů si setřepával sněhové vločky, zatímco si pročítal menu na protější stěně. Pod černou tabulí stál malý umělý stromeček stylizovaný do červené a zlaté barvy. Rozlítaný návštěvník si stromek změřil uhnaným pohledem, než se opakovaně omluvně podíval na Nikolase, který jen kývl s červenýma ušima, že se nic nestalo a odhodlal se k vyřčení své objednávky.

Nikolas nebyl zrovna moc výřečný, proto dával přednost jednoduchým, avšak výstižným gestům před slovy, když nebyla nutná. Rád uvítal ticho a klid při práci, a nejen při ní. Ticho se stalo jeho věrným stínem a přítelem, když nikdo jiný nenaslouchal.

„Jeden černý čaj s mlékem, prosím," nadiktoval obsluze s nejistým úsměvem. Zbrklý host kavárny vyřkl taktéž své požadavky v podobě perníkového latté.

Nikolas se už těšil, jak vytáhne svůj blok s koženými deskami a hustě popsanými stránkami. Už se viděl, jak horlivě zapisuje své nápady na zažloutlé stránky notesu, popíjí anglický čaj s mlékem a pozoruje děj za okny. Jaké ale bylo překvapení, když se rozhlédl po kavárně a nalezl volné pouze jedno místo, kam si sedal tmavovlasý zákazník.

V útulném podniku bylo v tuto hodinu obvykle hodně míst zabraných, ale tohle se mu už nějakou dobu nestalo, že by nenašel osamocený stůl pro své básnické počiny. A to sem chodil už nějaký ten pátek.

S povzdechem zamířil k právě usazujícímu se chlapci s perníkovým latté. Vyřknout prosbu o možnost si přisednout byla najednou tak tíživá. Mysl mu zaplnila naprosto odlišná myšlenka, než o formulaci prosby.

Ty jeho kudrny jsou roztomilé, ozýval se proradný hlásek v jeho hlavě. Ne, nejsou. Nebyly, nejsou a ani nebudou! Okřikl sám sebe ve svém podvědomí.

Líce mu hrály všemi odstíny nachu, když ze sebe vykoktal: „Můžu si prosím přisednout? Nikde jinde není místo." Nesmělý pohled po kavárně, jestli se náhodou někde neuvolnil stůl, potvrzoval Nikolasovo zoufalství a žádost o přisednutí.

Vysoký student s vlasy vlnícími se do tmavých prstýnků zvedl hlavu od knihy, kterou právě otevřel a věnoval mu zvídavý pohled. „Jasně, proč ne," mile se usmál, sklidil si batoh se svými věcmi na zem z pruhované židle, aby udělal novému společníkovi místo na sezení, které ještě před chvíli zabíral jeho kabát s batohem a papírovou tašku, z které vykukovala role balícího papíru.