Why can't forget

Sblížení a totální zhroucení

Přišla jsem domů odhodila batoh a zadívala jsem se do zrcadla.Najednou, ani nevím proč , se mi valily do očí slzy.
Šla jsem si převléct tepláky a v tom mi volá nějaké neznámé číslo.Zvedla sem to a ozval se strašně milý a zároveň drsný hlas. "haló?Sakuro,dovolal sem se Sakuře?" Strnule jsem odpověděla,že ano.Myslela jsem si,že je to zase nějaký prankcall,ale nebyl.Byl to Montaro a chtěl semnou jít ven.Zeptala jsem se ho kde vzal moje číslo a proč nejde s Yumi.Řekl mi,že se mi potřebuje s něčím svěřit.
Říkala sem si co mi vlastně chce a u toho jsem přemýšlela co si mám vzít na sebe.Vsadila sem na normální oblečení a to na rifle a košily.Už jsem vyrážela z domu,když tu před mým domem stojí Montaro opřený o kolo a povídá ,,nějaká pomalá ne?" odpověděla sem mu ,,nějakej rychlej!". Popadla jsem kolo a vyrazily sme.Zeptala sem se co mi chtěl, a on na to ,,no já už ani nevím.....nebo.....tak jo, řeknu ti to,určitě znáš Yumi nejlépe ze všech,že?" řekl celkem klepavým hlasem a já sem se trochu obávala co z něho vypadne dál. ,,Jo,taky bych řeka,co s ní?". Montaro řekl osudovou větu ,,no výš,vým...že...no...se ti taky líbím....ale ona se mi líbí....jak ji mám zaujmout? " ta věta mě zlomila,nevěděla jsem co odpovědět najednou sem ztratila vědomí upadla jsem na silnic a kolo padlo na mě.Probudila jsem se v nemocnici s tím,že mi oznámili,že mám otřes mozku.Ani sem moc nevnímala jak mě bolí hlava,ale spíš jak mě bolelo srdce a upřímě sem litovala proč sem na to nemohla zapomennout.Přišla ke mě zdravotní sestra a oznámila mi,že zachvíly bude oběd.Neměla jsem hlad,natož chuť jíst a to se mi v životě nestalo.Nemohla jsem si ani sednout,jelikož jsem byla obklíčena drátky,stroji a ruce v jedné ruce sem měla dokonce 3 hadičky.

Omlouvám se,že poslední dobou jsem nic nenapsala,ale neměla jsem nápady a ani chuť psát.