Lesní mužík

1.

,, Jsou to jen povídky? Skutečnost či klam? Lešije, známí také jako lesní mužík. Nikdo neví, kde se nachází nebo jestli vůbec existuje. Skoro každý kdo o něm slyšel se zalekl. Našli se i tací, kteří si vzali zbraně a šli ho hledat, ale už se nevrátili, jako kdyby zmizeli beze stopy. Žádné kosti či nějaké pozůstatky po nich nezbyli. Nikdo už je nikdy neviděl. "

Dokončila a přitom se koukala do krbu, kde hořel oheň.

,, No tak, pokračuj. Jak je to dál? Vážně je nikdo nenašel? Přece se nemohli jen tak vypařit, to je nemožné! " Řekl jsem, nedává to smysl. Celé je to zvláštní, lidé nemohou z ničeho nic zmizet.

,, Myslím, že bys měl jít spát. Zítra ráno brzo vstáváš. " Koukl jsem se na ní s otázkou v očích.

,, Slíbil si tatínkovi, že mu pomůžeš. " Po chvíli přemýšlení se mi to vybavilo.

,, Ale mě zajímá jestli Lešije existuje, prosím dopověz mi to. Slibuji, že potom půjdu hned spát. " Podíval jsem se do jejích zelených očí a čekal, co řekne.

,, Dobře, když jinak nedáš. " Nevěřícně zakroutila hlavou.

,, Děkuju! " Usmál jsem se na ní, a více se zachumlal do peřiny.

,, Jednoho dne, kdy byl zrovna úplněk, se můj tatínek rozhodl najít Lešiho, démona hlubin lesů. Vzal si zbraně, pár surovin a pití. Jenomže, jít sám hledat mužíka, to by byla sebevražda. Tak chodil od chatky k chatce a ptal se jestli s ním někdo půjde. Pár jedinců se našlo, ale bylo jich pouze deset. Ostatní se mu buď vysmáli nebo jen šokovaně zírali. Ti, kteří měli jít se nachystali a o chvílí později vyrazili. Nevěděli v jakým lese se nachází, či jak vypadá. Hlavní pro ně bylo ho chytit a přinést mrtvého do vesnice na důkaz, že už jim nic nehrozí. Pamatuji si, jak na mě můj otec zamával na rozloučenou. Viděla jsem na něm, jak je v tomhle nejistý. Mohl to ještě vzdát, prostě říct, že nikam nejde, ale on ne, v tomhle byl až moc důstojný. Otočil se ke mně zády a odešel s dalšími jedinci. Kdo zůstal ve vesnici, tak nevěděl za jak dlouho se vrátí. Čekala jsem každý den, ale stále nic. Když už to byl skoro rok, pochopila jsem, že už nikoho z nich nikdy neuvidím. "

Otočila se a já mohl spatřit slzu kutálející se po její tváři, ale i přes to se na mě usmála.