Tak TOHLE snad ne...!

1.

Vítek vyběhl z hračkářství štěstím celý bez sebe, v obou ručkách svíral auto, po kterém tak toužil.
,,Vítku! Zastav se a počkej na mě."
Mému synovi bylo úplně šumák, co na něj volám, hnal se dlouhou chodbou okolo všech obchodů rovnou k východu. Občas do někoho trochu štouchl, jak se prodíral mezi lidmi, nestíhala jsem se omlouvat.
,,Vítku, krucinál stůj! Hned jak tě chytím, tak ti to auto zase seberu a budeš mít po žížalkách!"
Ohlédl se, ale než se rozhodl, jestli poslechne, zastavil ho náraz, po němž skončil na zadku, ale auto nepustil. Rychlým krokem jsem jej došla, čapla jsem ho jednou rukou za malou ručku a zvedla ho na nohy, druhou rukou jsem se mu snažila z drobných prstíků vykroutit vysněnou trofej.
,,A vrátím ti ho, až se naučíš poslouchat!" oznámila jsem tomu malému zlobidlu, načež jsem se s omluvou otočila k mladému páru, do něhož Vítek vrazil.
,,Moc se vám omlouvám, dneska je jako z hadích ocás....ků...."
Hlas se mi zadrhl, když jsem konečně zaznamenala atraktivní tvář toho mladého muže.
Filip.
Srdce mi v hrudi udělalo salto.
Tak tohle SNAD ne!
Nutno říct, že úsměv z jeho tváře vzápětí zmizel, když i on poznal mě. Drobná blond dívka s očima jako pomněnky a dlouhatánským culíkem se usmívala dál, bílé zuby jí v úsměvu úplně svítily, malý nezbeda jí náladu nepokazil.
,,Nic se neděje," odpověděla mi a sedla si na bobek, aby na chlapce lépe viděla. ,,Jsi v pořádku? Neublížil sis?"
Vítek na ni upřel hnědá kukadla a přikývl.
,,Takže... to je...on..." konstatoval váhavě muž, s nímž mě už navždycky bude spojovat náš syn.
Nikdy ho neviděl. Přesněji řečeno nikdy neměl potřebu ho vidět.
,,Ne, tenhle je půjčenej."odsekla jsem, ani nevím, kde se ve mě tahle odpověď vzala. ,,Samozřejmě, že to je Vítek.'' odpověděla jsem už mírněji.
Dívka si stále povídala s Vítkem, on jí s patřičným komentářem hrdě ukazoval své nové auto a ona mu jej chválila.
,,Vypadá jako..." Filip se nemohl vyžvejknout, oči přitom nespustil ze svého syna.
,,Jako ty." řekla jsem to, co bylo do očí bijící.
,,...jako já..." Filipovy lícní svaly zacukaly a jeho oči se s mírným zamračením přimhouřily.
Dívka se mezitím narovnala a zaznamenala zvláštní atmosféru, která mezi mnou a Filipem vládla.
,,Co se-?"
,,Počkej na mě u auta." nepustil ji Filip ke slovu. Dívka se nechápavě dívala střídavě na mě a na Filipa.
,,Ale co se-"
,,Řek' jsem, že máš jít k autu, Hanko. Hned přijdu."
Dívce se zakabonilo čelo, jak se snažila pochopit, co se děje, načež se dál nevyptávala, pokrčila rameny, řekla jen prosté ,,Dobře." a zamířila k východu. Chvilku jsem pozorovala jak se její dokonalé, očividně vysportované pozadí v upnutých džínách vzdaluje a zrádně mě napadlo, jak mizerně ve srovnání s touhle miss fitness asi vypadám já. Mé popelavě blond vlasy jistě rozcuchané, tričko s dírkou na spodním lemu a džíny, které pamatovaly časy před Vítkem a v poslední době na mě trochu visely. S líčením jsem si ráno moc práce nedala, jela jsem přece jen koupit to zatracený auto!
Filip se mezitím sklonil k Vítkovi a podával mu zpět vyprošené auto, které mi ani nevím jak, uzmul z ruky.
,,Máš pěkný auto, chlape. Bavorák, Hmm... Dobrej vkus."
Vítkovy oči se rozzářily.
,,Mamince se taky líbí."
,,No, maminka ví, co je dobrý."
Otočila jsem dětinsky oči v sloup. Tak o tom by se daly vést sakra dlouhé debaty.
,,Chtěl jsem černý, ale měli jenom modrý. Až vyrostu, koupím si opravdický a černý." vysvětloval malý rozumbrada.
,,Filipe, my musíme." přerušila jsem opatrně jejich konverzaci.
Filip se narovnal a zadíval se na mě.
,,Je...je moc hezkej."
,,Tebe to snad překvapilo."
,,Vždycky jsem si představoval, že vypadá jako ty."
Odfrkla jsem si nahlas.
,,Jo? Tak ty sis ho někdy představoval? Ježíši, Filipe...! No, bohužel pro mě jako já nevypadá. Nezlob se, my už musíme běžet, za chvíli někde máme být." Chytila jsem Vítka za ručku a táhla ho za sebou k východu. Hnala jsem, sotva Vítkovy malé nožky stíhaly. Filip se za námi mlčky díval a Vítek se za ním neustále otáčel, něco na něho pokřikoval, nebyla jsem ale schopná vnímat, co vlastně.
Až když jsem na parkovišti zapínala syna do autosedačky, uvědomila jsem si, jak se mi třesou ruce.
Vítek stále něco vykládal, naštěstí ale nevyžadoval odpověď. Sedla jsem za volant a sotva jsem se trefila klíčem do startéru, ruce se mi nepřestávaly třást.
Zhluboka jsem se nadechla, opřela hlavu o opěrku a zavřela oči.
Tohle nečekané setkání mě muselo stát pár let života, pomyslela jsem si. Filip se vůbec nezměnil, tedy alespoň vzhledem ne. Ramenatý potetovaný hezoun s pružnou chůzí divoký šelmy, na první pohled chodící sebevědomí. Pouze několik nových kérek přibylo na jeho opálené kůži a to jsem viděla jen jeho ruce a krk. Kolik mu jich asi přibylo na zbytku toho, jak jsem si pamatovala, dokonale vypracovaného těla?
Jeho reakce na Vítka byla... No zvláštní. Jak si ho prohlížel, jak s ním mluvil. Jak jím byl zaujatý.
Zaťukání na okénko mě vytrhlo z úvah a málem mi způsobilo další infarkt.
Filip mi posunkem naznačil, abych stáhla okénko, otočila jsem klíčkem a nechala jej sjet až dolů.
,,Petro... můžu ho někdy vidět?"
,,Právě jsi ho viděl."
,,Myslím to vážně. Máš pořád stejný číslo? Zavolám ti."
,,Napadlo by tě to, kdybysme se tady náhodou nepotkali? Není to dobrý nápad, Filipe."
,,Hodně se toho stalo. Musíme si promluvit. Vysvětlím ti..."
,,Ale já o to nestojím. My o to nestojíme. Nám je dobře."
,,Zavolám ti hned po víkendu. Vážně je to důležitý." oznámil mi muž, o kterém jsem si před pěti lety myslela, že ho znám a miluju.
Že jsem ho ve skutečnosti neznala jsem pochopila, když věci přestaly jít tak, jak on si představoval.
Pozorovala jsem Filipova široká ramena mizející mezi auty, viděla jsem, jak do jednoho z nich nastoupil, spolu s ním i jeho čekající blond doprovod, a po chvilce projel okolo mé stařičké Fabie. Stále jezdil v BMW, ovšem to, kterým jezdil v době, kdy jsme byli spolu, mezitím vyměnil za novější model. Nablýskaný černý sporťák jsem otipovala na model M4. Jablko nepadlo daleko od stromu, napadlo mě, Vítek také miloval černá BMW.
Jo, syn svého otce.
Tušila jsem blížící se potíže.