Boj, smrt, život

KAPITOLA PRVNÍ

Už je to tři dny...
Přesně sedmdesát hodin a třináct minut co jsem se probudila.
Hlava mě neustále příšerně bolí. A jediný co si pamatuju je rozmazaná tvář muže jak vyslovuje ty zatracený slova. ,NEMĚJ SLITOVÁNÍ, S NÍM NEVYHRAJEŠ.' Pořád a pořád dokola je slyším... Neměj slitování, s ním nevyhraješ,  neměj slitování, s ním nevyhraješ , neměj slitování...
Jenže to není hlas, ze kterého cítíš něhu, lásku nebo starost. Je spíš hrubý, plný zlosti a nejhorší je, že z něj srší znechucení. Které mi přijde že není mířeno na mě. Nejvíc mě ale znemožňují pocity, které ty slova ve mně probouzí nutí mě se jich držet.
Opakuju si je jako mantru, - i když vlastně vůbec nevím proč -  pokaždé když se ručička na bílých hodinách, uprostřed jedné ze zdí, o jeden kousek posune.
Už jsem je vyryla sponkou do vlasů i do podlahy - možná jsem čekala, že to vyvolá nějakou reakci mích věznitelů ( už mi fakt dochází nápady). Jenže se pořád nic neděje. Čekala bych aspoň nějaký menší trest menší příděl jídla, nebo něco takového, ale pořád nic.
Ostatní dívky, tak v mém věku některé mladší, ale přijde mi, že žádné starší. Drží se po skupinkách. Dávají si navzájem jména. Protože si vlastní nepamatují, - stejně jako já - podle mě je to projev slabosti. Nepotřebuješ jméno aby si přežil a zvlášť takovou bezvýznamnou kravinu nepotřebuješ tady.
I tak mi ale daly jméno - Quiet, prý znamená tichá, nebezpečná, nepředvídatelná ( je zajímavé, že tohle si pamatují). To jméno se mi samo o sobě líbí, pro mě to totiž znamená, že mě vidí jako nebojácnou nebezpečnou mrchu. Ale za to ony jsou vystrašené a připadají mi malé, bezvýznamné. Takové chudinky, které se bály i najíst dokud jsem se toho jídla nedotkla.
A to je další důvod s nimi nemluvit, vlastně jsem ještě neřekla ani slovo. Přece se s nimi nezblížím - nevím jestli je nebudu muset zabít nebo nechat umřít hlady.
Ale ony si myslí, že jsem divná nebo neumím mluvit, tak to ale není. Pamatuju si totiž zvuk svého hlasu. Byl plný sarkasmu, ale melodický a sladký jako med. Také si vybavuju sladko-slanou vůni, ale žádné obrazy v mé paměti nezůstaly.
Rozčiluje mě to.
Nevím co se děje a jsem z toho rozčílená. Tak jsem se rozhodla, přemýšlet nad tím jak je to možné. Nakonec jsem dospěla k tomu, že to musel udělat ten plyn, fialová mlha, jejíž zbytky se povalují v rozích místnosti. Bylo ho tu mnohem víc, ale žádná z těch hysterických paniček nepřemýšlel nad tím proč jsme tady.
Chci se odsud dostat co nejdřív, - jediná myšlenka, která mě přiměla nezešílet - možná by mi pomohlo začít mluvit s ostatními. Ale chtě nechtě se stále nemůžu zbavit toho nepříjemného pocitu, - ne pocitu, vím to jistě - že se s nimi spřátelit nedopadne dobře. Takže mlčím a poslouchám, to mi přece může říct víc než to co by mi osobně řekly. V poslední době se malých nepatrný okamžicích do nich vcítím - nevím jak jinak to pojmenovat, pomáhá mi to zjistit na co myslí, jak uvažujou. A cítím, že všechny jsou vystrašené a znatené. Ale vždycky ty pocity ze sebe sklepu jako nějaký otravný hmyz, aby mě to nezačalo ovlivňovat. A radši přemýšlím nad tím jak se odsud dostat - to mi zabírá prakticky veškerý čas tady.
Takže tím pádem vím, že je nás třicet šest zamčených v kovový krabici, která má osm ventilacích otvorů tak o průměru dvaceti centimetrů. Tuhle možnost jsem vyškrtla hned první den. Ale jsou tu ještě dveře. Přesněji třicet šest zamčených dveří po celém obvodu místnosti. Bez kliky i bez klíčové dírky. I přes to jsem zkoušela otevřít úplně všechny - samozřejmě když všechny spaly, nepotřebuju být ještě za většího exota. Jsou na nich ozdobně vyrytá čísla, shodující se s těmi co máme všechny vypálená na hřbetu levé ruky. Mé číslo je 32.  Rohové dveře na opačném konci místnosti.
Ale tohle je taky bez šance. Jediná možnost je... Jídlo. Posílají nám ho sem propadajícím otvorem v podlaze. Přesně pětkrát, šestkrát denně po dvě stě čtyřiceti šesti minutách.  Což znamená, že nám přinesou jídlo přesně...... Teď.
Slyším jak se stroj ovládající podlahu pomalu posunuje. Jak ozubená kola do sebe lehce zapadají. Ale tuhle šanci mám jen jednu. Musela bych to načasovat, při zavírání poklopu. Jenže jedna holka to už ,,skusila" - nebylo těžký jí vyvíst z rovnováhy, tak aby tam spadla přesně v čas - a další den se mezi námi zase objevila a nepamatovala si nic.
Tvrdila, že tu nikdy nebyla, a že jsme všechny šílené.
Zajímavé, takže bych musela utíkat před lidmi, kteří nás tu zavřeli, řekla jsem si, že za  pokus to ale stojí... Počkala jsem osm přídělů jídla a můj čas přišel právě při tomto.
,,Quiet!" zavolala na mě Ell ,,pojď se najíst."
Pomalu jsem se zvedla a vzala si jídlo. Pohrabala jsem se v něm vidličkou. Zase ovesná kaše. Kdyby ji alespoň osladili, aby to nechutnalo jako šlichta pro prasata. Nemám hlad, tak talíř vrátím na místo. Vemu si jen sklenici s vodou. I ta chutná příšerně.
Tak místo uvažování nad tím jestli se tu nepozvracím. Přemýšlím nad poklopem, vysunutím se ukazuje konstrukce stroje. Vím, že je to jednoduchý mechanizmus. Pár ozubených kol zasazených do sebe. Ale nevidím nic z toho co je za ním. Zírám na něj jako na něco co jsem nikdy v životě neviděla a to všem připadá, jakoby jsem se zbláznila. Jedna z dívek přijde ke mně a zatřese se mnou.
Odtrhnu pohled od zařízení. Přede mnou stojí Pery. Jedna z těch klidnějších a milejších spolubydlící. Má černé kudrnaté vlasy, tmavší pleť, hnědé oči a jako většina z těch co jsou tady je taky o půl hlavy vyšší než já. Když nademnou takhle stojí vypadá ještě větší. Tak si taky stoupnu, abych jí ukázala, že já pomoc nepotřebuju ( vždycky mi nabízí pomoc nebo abych se přidala k její skupiňe - vyprávět si hodiny o tom jak je to tu příšerný mi fakt nepomůže. Celou dobu po mně chce, abych s ní mluvila. Ale já to nemám za potřebí. Protože kdybych se bavila s ní musela bych mluvit se všemi tady. A já nemám zájem se s kýmkoli bavit natož sdělovat kterýkoli osobě své myšlenky.)
Ona se nademnoujen jen dál tyčí a neustoupí ani o píď, ale to ani já ne, nejsem zvyklá na to ustupovat. Místo toho, aby to vzdala, se na mě usměje. Ještě jsem neviděla nikoho tady se jen tak usmát.
Co potřebuje? 
Dívám se jí do očí a tiše ji vyzývám, aby mi řekla co chce. Nejspíš to pochopila. Jak nečekaný. Naše miss dokonalá nepotřebuje, aby jí někdo něco do podrobna vysvětloval. Za její krásnou tvářičkou je i mozek. Protože hlasitě polkla a já si začala všímat skrytého stresu.
Měla škrábance na zápěstí a neustále svírala a rozevírala pěst. Tak není tak perfektní.
Ale je pořád nádherná a je jenom kousek od tebe natahni ruku a dotkni se její tváře... šeptá mi hlas v hlavě. NE!!! odseknu sama sobě. Mám lepší věci na práci než se zabývat tímhle STVOŘENÍM - protože ona nemůže být člověk, je až moc dokonalá. Nenechám na sobě znát, že se ve mně odehrává boj o vlastní mysl. A dál ji propaluju pohledem. Znovu polkne, ale z ničeho nic její pohled ztvrdne.
Takže taky bojuje sama se sebou... co jí tak trápí? Své ruce držela v pěsti a klouby jí začaly bělat. 
  ,,Dej mi svou mikinu!!" okřikla mě.
Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela tak hlasitý zvuk. Ale hned jsem se zklidnila a naklonila trochu hlavu v nevyřčené otázce. Pery udělá krok v před a strčí do mě celou svou vahou.
Ale na to jsem připravená spevním svůj postoj a nehnu se ani o píď. Odpovím jí vyceněnýma zubama a z pusi mi vyjde zvířecí zavrčení. Co si myslí, že dělá? Nemůže si hledět svýho? O co jí jde? 
Chci jí obejít, abych se vyhla dalším problémům ( a taky mě to přestává bavit). Ale to už kolem nás stojí všichni ostatní a sledujou, co bude dál. Chtějí aby jsme je rozptýlili od přetrvávající nudy, která tady vládne. Mrchy.
Čekaj, že se sebou nenechám takhle zametat?
Jenže kdyby jsem se poprala s Pery, nenáviděli by mě všechny, i kdyby je to pobavilo. A to mi nepřipadá jako dobrej nápad. Už jsem se rvala se třemi, ale vždy jsem si hlídala, abych byla alespoň s jednou skupinkou za dobře.
Je tu pět skupinek, myslím, pořád se to mění. Tohle rozřazení je těžší pochopit než celý mechanismus, kterým se to tu ovládá. Jenže s touhle je to jiný mají jí rádi všichni. Nikdy jsem Pery neviděla tak.... mimo, vzteklou, možná se dá říct, že i nepřátelskou.
Pery si všechny prohlídne, nejmíň dvakrát - to znamená, že je z nich nervózní, to mi dává šanci se z toho vyvlíct. Když se ale snažím proklouznout kolem ní... Jednu mi vrazí přímo do nosu. Zavrávorám a udělám krok vzad.
Nesmíš jí ublížit! Nesmíš jí ublížit! 
Opakuju si pro sebe. Nevím jestli, protože se to nehodí nebo protože se mi líbí. Ale v každém případě vím, že to nepomůže. Dýchám jako vzteklý zvíře, - snažím se i tak uklidnit - ale to už vím, že svou pýchu nemůžu porazit.
Získám znovu svou rovnováhu a moje soupeřka - né, že by měla šanci, nebo tak něco - se pokusí znovu mě praštit. Teď čekám, co udělá. Si až moc předvídatelná... Vyhnu se její pěsti a chytím jí za předloktí. Druhou rukou jí vezmu za rameno, rychlým pohybem se jí protočím pod rukou a přehodím jí přes svoje záda. Pustím jí a ona si sedne na zadek. Zaslechnu uchechtnutí ze zadní řady.
To mě probere. Cítím jak se můj tep pomalu zpomaluje. Začnu zase přemýšlet. Nepotřebuju mít problémy!! Ale všichni viděli, že Pery napadla mě. I tak udělám jeden, dva kroky k ní a natáhnu ruku. Musím si pojistit to, že mě nikdo do rána neuškrtí. Dívá se na mou ruku jakoby právě spatřila ducha. Nebaví mě čekat. Jí však nebaví být vystavená trapnýmu okamžiku. Prudce se zvedne bez mojí pomoci a odkráčí na druhou stranu místnosti.
Zamyslím se nad jejím chováním, jako nad vším v téhle místnosti. Ale připadá mi to spíš, jako reakce na stres nebo... Že by se naše princezna oklepala z prvotního šoku a vyklubala se z ní svině? To znamená, že se mi možná líbila stará Pery. No, co tím pádem mi tohle možná i pomohlo. Takže tímto jsem dořešila i ten jedinej problém ( mimo to jak se odsud dostat, ale to je problém nás všech ), co jsem tu měla - buď zešílí dřív než se odsud dostaneme nebo jí nemám ráda takovou jaká je. Perfektní!!
Poprvé si prohlídnu kroužek přihlížejících a nemůžu si pomoct, - tak jako vždycky -  musím udělat divadlo. Hluboce se tedy ukloním, a při tom roztáhnu ruce jakoby jsem lehce nadzvedla sukni. Uchechtnu se, i když vím, že to byla slabina.
Odkráčím si to na druhou stranu místnosti než Pery. Abych dala najevo, že další ,,příhody" nemám v plánu vyvolávat já. A po cestě se musím držet, abych nevykřikla zlostí. Protože mezitím co jsem se snažila to s naší lady dokonalou - Jenže ona je dokonalá!! Přiznej si to Quiet, je čím dál zajímavější. I přes možnost, že se ti možná líbila stará Pery. Neříkala jsem si právě, že jsem si to vyřešila?!  Klid, klid. Teď mám spoustu času na to si v hlavě myšlenky zase srovnat do škatulek. Protože poklop se uzavřel.
Opřu se o dveře se svým číslem a sesunu se k zemi. Zavřu oči a vychutnávám si krásu a jednoduchost plnou věcí které nedokážu - nebo spíš nechci - pochopit. To všechno si odkládám na později. A nechám se unášet slovy v mé větě - ,,neměj slitování, s ním nevyhraješ". Po chvíli mě však odnese do temnoty mích vlastních snů.