Boj o Přežití: Leonův Úkol, díl první

Kapitola 2

Leon ve spánku ucítil tupou bolest. Nevěděl, co se stalo a kde to je. Jediné, co vnímal, byla tvrdá vlhká podlaha a vydýchaný, lehce zapáchající vzduch. Chvíli nehnutě ležel, potom otevřel oči. Všude kolem bylo šero a tak Leonovi chvíli trvalo, než si tomu přivykl a než se zorientoval. Nepoznával to tu. Rozhlížel se a snažil se přijít na to, kde se nachází. Na stěnách byla už téměř oloupaná omítka a v rohu místnosti byly krysy. Když se otočil za sebe a spatřil velké železné mříže, okamžitě poznal, kde je.

Sakra, sakra, sakra, pomyslel si. Začaly se mu vybavovat poslední chvíle před tím, než ho někdo uhodil do hlavy a on ztratil vědomí. Nechápal, jak mohl být tak neopatrný. Toto byla poměrně jednoduchá loupež. Kdyby vnímal svět kolem sebe, nechytili by ho. Nejspíš by neměli ani podezření.

Ale oni ho měli i před tím..., ozval se otravný hlásek v jeho hlavě. Snažil se ho ignorovat, ale byla to pravda. Už tehdy na trzích ho sledovali, dřív nebo později by ho stejně dopadli. Možná že je dobře, že mě omráčili, pomyslel si. Věděl, že kdyby jim utekl, byl by hledaným zločincem a Leon nechtěl své rodině ještě víc přitěžovat. Už tak měli svých starostí až až.

Z myšlenek ho vytrhly blížící se kroky. Leon rozeznával tři siluety. Po chvíli mu došlo, že jsou to jeho rodiče a voják, co jim je v patách. Žena se světle šedou pletí a černými ornamenty na těle po boku muže se zelenou pletí a zelenými ornamenty si nešlo jen tak splést. Tato kombinace totiž nebyla tolik obvyklá, protože tyto dva druhy moryn si ne vždy rozuměli. V otcově očích se zračilo zklamání. Matka plakala. Leonovi trhalo srdce je takhle vidět. Vždy se snažil být v jejich očích co nejvýše to šlo. Ale lhal jim, to si moc dobře uvědomoval. Kradl už několik let a o to větší zklamání bylo.

Po několika sekundách, které ale Leonovi připadaly jako několik minut, ba i dokonce hodin, došli k jeho cele. Nikdo se neměl k tomu prolomit až ohlušující ticho, které mezi nimi panovalo. Nakonec to byla Leonova matka, kdo jako první promluvila.

„Proč...?" zeptala se. Bylo to sice jen jedno slovo, bylo ale plné smutku a zklamání.

Leon nevěděl, co jí má odpovědět. Ničilo ho, s jakým klidem se ho zeptala. Byl by radši, kdyby na něj řvala a byla naštvaná. Ona ale byla jen zklamaná.

„J – já, ne-..." zlomil se mu hlas.

„Jak je to dlouho, co kradeš, synu?" zeptal se otec.

Leon se se zahanbením podíval na špičky svých starých odřených bot.

„5 let." Špitl. Doufal, že ho jeho rodiče neslyšeli, jejich výrazy ho však přesvědčily o opaku.

„A kdy ses nám o tom chystal říct?" zeptal se ho otec už o něco podrážděněji.

„Nechtěl jsem, abyste kvůli mně měli potíže..."

„Takže nikdy." Povzdechl si jeho otec a unaveně si promnul nos.

„Víš, proč se jmenuješ Leon?" zeptala se ho po dlouhé době matka. Z očí už jí netekly slzy, ale i tak ji její manžel musel podpírat. Leon to samozřejmě věděl, matka mu to mnohokrát říkala, přesto se nezmohl na jediné slovo či pohyb.

„Protože jsme věřili, že budeš zdatný, odvážný, silný, věrný, ale hlavně čestný, jako jsou vládci z rodu Leonů," pokračovala jeho matka. „doufali jsme, že budeš mít všechny tyto vlastnosti, jako kdyby ti v žilách kolovala královská krev..."

Dalších pár sekund bylo naprosté ticho a napětí mezi přítomnými by se dalo krájet. Po chvíli se Leonovi rodiče otočili a se strážníkem v patách odešli pryč.