Deník teenagerky

1. díl

  „Přeprat" nařídí máma a zažene mě s náručí prádla do koupelny. „A v ruce!" připomene výhružně. Táta tyhle rodinné scény miluje. Vždycky ví, jak jim dát patřičné obrátky. Proto i teď mě domlouvavým tónem poučí: „Víš přece, jak se ruční práce cení!"

  Maminky obvykle jeho vtípky nesnáší. I teď na něho vyjede: „ Nech si toho hecování!". „ No dovol?" brání se ukřivděně táta, zatímco já už napouštím vanu vlažnou vodou a pestrobarevné kopečky svetříků a triček cukruji pracím práškem. „ Chci dítě pouze poučit. Vyzbrojit ho do života potřebnými radami." „ Tak od tebe budou mít cenu zlata!" uleví si maminka a oba se přesunou do kuchyně. Slyším, jak se táty ptá: „Ty vejci si mi přinesl?" „Ta!" opraví ji spisovně, ale vzápětí už pádí do sklepa.

   Maminka to s ním nemá lehké. Táta jí dokáže podobnými žertíky vyprovokovat až k nepříčetnosti. Odhaduji, že by to mohlo být pro mě nebezpečné. Mamka se rozzlobí a zakáže mi kino. Proto když se táta vrátil s vejci a znovu se chystal mamku popichovat, zavolala jsem ho. „Můžeš pro mě tatínku něco udělat?" ptám se ho sladce. „Pro tebe všechno!" odpověděl, ale vzápětí se opravil: „Tedy skoro všechno."  Ubezpečila jsem ho, že moje přání je zcela nenáročné. Potřebovala jsem na balkóně pověsit šňůru. Pověsila jsem vlajkoslávu a chystala se do kina. Maminka mezitím psala něco u stolu. Podali mi papírek se dvěma sloupci. Levý obsahoval nákupní seznam, pravý seznam prací. To mám na zítřek pěkné vyhlídky. Už u dveří musím vyslechnout asi tisíc důležitých příkazů jak se mám chovat. Neodmlouvám, jen horlivě přikyvuji. Jasně mami!

   Veronika na mě čeká u pokladny letního kina. Zdálky už mává vstupenkami. Vmísily jsme se do zástupu. Zapomněla jsem se podívat na plakát, co vlastně dneska hrají. Ostatně co na tom? Uvidíme až poběží titulky.

   Pronikly jsme do areálu kina. Sedadla jsou již zpoloviny obsazena. Rozhlížíme se, kde se nejlépe usadit. Veronika ukáže kamsi nalevo, a aniž čeká na můj souhlas, hrne se vzhůru. Objevila skutečně několik volných míst. Rozložili jsme se zde. Reproduktory chrlí písně našich předků, možná prapředků.

   Po chvíli Veronika přestane brebentit a zamává nad hlavou rukou. Nechápu komu to znamení dává, teprve po chvíli zjišťuji , že se k nám blíží Sylva Kmoníčková s nějakými staršímu kluky. A mám okamžitě po náladě. Sylvu odjakživa nenávidím. Nesnáším, když se přetvařuje před kluky. A ti hlupáci ji nedokážou prohlédnout. Zdá se mi, že je svým neustálým odmítáním a ponižováním dokonce přitahuje.

Toto je konec 1. dílu. Je to můj 1. příběh, tak doufám, že se bude líbit. Budu ráda za každy komentík. Je to jen pozvolný začátek, nebojte, začne se to stupňovat.