Deník teenagerky

2. díl

Pokouším se tvářit co nejpříjemněji. Štve mě, že Sylva se o to snažit nemusí. Má prostě takový úsměv.

Kluci nás sice pozdravili, Sylva si s Veronikou vyměnili pár nepodstatných vět, ale pak už jsme pro ně přestali existovat. Bavili se pouze s ní. Vzpomněli si na nás jen jednou, když začali kouřit. Veronika si zapálila, ale já odmítla.

Postupně hasla světla a já si uvědomovala, že se večer nenápadně mění v noc. Na plátně se rozzářil barevný obraz. V té chvíli kluk, který seděl docela na kraji lavičky, objal Sylvu kolem pasu. Zůstala k tomu zcela netečná. Dokonce se po něm ani neohlédla. Napadlo mě, že kdyby to neudělal právě ten krajní, zůstávali tady ještě dva náhradníci. Dokonce i můj soused. Pokud jsem si ho mohla letmo prohlédnout, není to nic okouzlujícího, ale dráždí mě, že se chová, jako bych byla stěna. Ale kdyby se na něho Sylvička usmála, natáhl by tu svou pařátu taky kdovíkam, jen aby se jí mohl dotýkat. Začala jsem ho fyzicky nenávidět. Dokonce jsem si od něho odsedla. „Co je?" sykl na mě podrážděně. Nezasloužil si, abych mu odpověděla. Takhle jsem protrpěla celý film. Vlastně jsem pozoroval víc Sylvu, než plátno. O, jak bylo dojemné, když jednou dala svým nohsledům najevo, že je jí zima. Hned ji balili do svých svetrů. Málem na ni i dýchali.

„Co zítra?", ptala se Veronika , když jsme se po představení rozcházely před naším domem. Sylva už nasměrovala svůj doprovodný tým k náměstí.

Poprvé za dnešní večer jsem pohlédla na oblohu. Zářily na ní neklidné hvězdy. Dalo se čekat pěkné počasí. Navrhla jsem koupání a Veronika ochotně souhlasila.

Rodiče, jak jsem předpokládala, nespali. Do jedenácti hodin zbývalo ještě pár minut. Mohli být s dceruškou spokojeni. Poslušná, dochvilná málem i pobožná.

Táta vešel do kuchyně vyzbrojen novými televizními poznatky a hned se mě zeptal: „Jakou rychlostí, myslíš Lenko, lítá netopýr?" „Nevím" odpověděla jsem unaveně. Nenechal se odradit. „A ty Jano?"

Maminka zabodovala přesně, jak jsem čekala: „Tvoje starosti bych chtěla mít!" Podala mu vyžehlenou košili a přikázala, aby si jí pověsil do skříně. Táta beze slov opustil kuchyň. Možná že jindy bych se s ním o netopýrech bavila, ale dnes jsem už dokonale znavená. Chce se mi spát.