Číslo 1865

Kapitola 2 *48 hodin poté*

"Vítejte, 1865. Já jsem 56 a provedu na vás astomezii."
"Mohu se zeptat, co to znamená?"
"Nebojte, nebude to bolet."
"Já se neptám jestli to bude bolet, ptám se, co to znamená!"
Ten muž si zapsal něco do svého bloku. "To vás nemusí zajímat!" vyštěkl na mě.
"Nemusí, ale může," Muž zrudl a stiskl si ucho. "67 nástup, potřebuji pomoct," dořekl to a pobídl mě, ať si lehnu. Poslechla jsem a lehla si. Dal mi do uší nějaké špunty a píchl mi něco do ruky. Začala jsem se cítit malátně, ale přesto mi jedna věta v hlavě běhala pořád dokola. "67? Silnější dávku, subjekt prokazuje stránky ze své minulosti. Prokázat identitu a starou smazat. Jasmine Parkerová, opakuji, smazat identitu!" Po tomhle jsem upadla do tmy...

Když jsem se vzbudila, byla jsem zase ve svém pokoji, ale upřímně si myslím, že všechny pokoje vypadají naprosto stejně. Vstala jsem a oblékla se.
 "Dobré ráno, 1865,"
"Dobré," zašeptala jsem. Bolela mě hlava. Přečetla jsem si Program a vyšla na snídani. Dneska mě čeká jen jakási schůze s Hlavními. Sešla jsem dolů po schodech a všimla si, jak se ke mě žene jakási blondýnka. "1865! Počkej přece." Evidentně mě znala. Zastavila jsem se a podívala se na ni.
"Ahoj,"
"No, ahoj, půjdeš se mnou a s mými kamarády na snídani?" zeptala se mě.
"Jasně," přikývla jsem. Sice ji vůbec neznám, ale to nevadí. Rozzářila se a vedla mě k partě čtyř lidí. "Lidi? Tohle je 1865, je tady nová," začala.
"Ahoj, jsem 1865, jak se jmenujete vy?" zeptala jsem se. Neměla jsem ráda když někdo mluvil za mne.
"Ahoj, já jsem 1799 " představil se kluk, černý jako bota. Nejsem rasista, ale tohohle někde potkat, bojím se. Usmála jsem se na něj. "Těší mě."

"Já jsem 1864," promluvil hnědovlasý kluk s nádhernýma čokoládovýma očima.
"Jsi jen o číslo mladší," zasmála jsem se. Kluk se pousmál. "Nevybereš si."
"Já jsem 1679 " řekla holka s červenými vlasy. Žvýkala žvýkačku a vypadala starší než ostatní. A taky znuděně. "A tohle je můj přítel." ukázala na opáleného kluka vedle sebe. Byl hrozně hezký. Usmál se a při tom vycenil své krásné bílé zuby.
"Jsem 1670 " řekl.
"Ahoj," řekla jsem okouzleně. "Tak jdeme, ne? " zasmála se blondýnka, chytla mě za ruku a táhla na snídani. Nikdy dřív jsem tohle nezažila. Vlastně, vůbec nic jsem nezažila.. Sakra, asi si budu muset dojít za doktorem, že už teď, ve svých 17-ti letech trpím Alzheimerovo chorobou. Vzala jsem tác s jídlem a  sedla si ke stolu pro 6 lidí. Sem se vejdeme. Vedle mě si sedl ten černý kluk. Už nevím jméno. (Já to říkala. Alzheimer!) A z druhé strany má blond kamarádka. Naproti si sedl sexy kluk se svou znuděnou přítelkyní. Sakra, já fakt nevím,jak se jmenují.. "Takže, co tu děláte celý den?" prolomila jsem ticho.
"Většinou se někde poflakujeme. Je tady vše. Bazén, posilovna, zimní stadion, tělocvična.. Vše na co si vzpomeneš," odpověděl mi černoch.
"Aha a jak dlouho tu vlastně jsme? Vůbec nic si totiž nepamatuji." Blondýnka se ke mě naklonila. "Pšššt! Neříkej tohle tak nahlas. Nikdo to neví. Prostě jsme tady. Jednou se 1864 zeptal na podobnou otázku a někam ho odvlekli, když se vrátil, nepoznával nás. Museli jsme se skamarádit znovu."
"Aha," řekla jsem jednoduše. Na tomhle místě mi něco prostě nesedělo.

"No, musím už jít," řekla jsem a zvedla se k odchodu.
"Vždyť si to ještě nesnědla," namítla blondýnka. Pokrčila jsem rameny. "Nemám hlad." Odnesla jsem tác a rozhlédla se dokola. Lidí tu bylo dost. Zkontrolovala jsem čas. Mám 30 minut do schůze s Hlavními. Prošla jsem chodbou a pokračovala do patra. Nikdo nikde nebyl. Všichni asi pořád snídali. Párkrát jsem odbočila doleva a párkrát zase doprava. Po několika minutách jsem byla naprosto dezorientovaná. "Doprčic!" zaklela jsem si sama pro sebe. Kde to sakra jenom jsem? Otevřela jsem první dveře, které jsem teď uviděla. Pokoj vypadal přesně jako ten můj. Super, jsem doma. Usmála jsem se a lehla si do postele. Na posteli ležel papír s Programem vzala jsem ho a chtěla si zkontrolovat dnešní plány, ale Program byl zvláštní. Bylo na něm něco ve smyslu.:

 10:00- hlaste se u 2. Provádíte astomezii.
11:30- T.S.H.
13:00- Dovoz dalších Podřadných.

Absolutně jsem to nechápala. Až pak mi to došlo. Tohle není můj pokoj... Zrovna když jsem chtěla odejít, klaply dveře. Schovala jsem se i s Programem pod postel. Bylo to těsné, ale vešla jsem se. Ten někdo si lehl na postel a broukal si písničku. Pak vyskočil a začal něco hledat. "Sakra, kde je ten debilní Program!?"
Až teď jsem si uvědomila, že ho pevně svírám v ruce...

"92? Nedostal jsem Program. Ne, nedostal jsem ho 92!! Jo, budu ti tak říkat. Jo, jmenuješ se teď tak. Sakra, buď zticha, asi jsem ho nechal v hale. Sejdeme se tam, zatím 92." domluvil a odešel. Pár minut jsem jen tak ležela. Pak jsem si strčila Program do kapsy a utíkala. Zase jsem zatáčela sem a tam, když v tom jsem do někoho narazila. Byl to ten černoch ze snídaně.
"1865? Co tu děláš? Tady jsou pánské pokoje."
"Jak to, že si pamatuješ moje jméno, totiž číslo, to je jedno. Jak to?"
"No, zas tak těžké není. A navíc je stejně krásné jako ty."
Ehm.
Viděli jste někdy krásné číslo?

"Jo, jasně.. Prosím tě, tak mi aspoň řekni, jak se odsuď dostanu," černoušek přikývl a vedl mě do bezpečí. Alespoň v tuhle chvíli..
"Tak díky, mám problémy s orientací," řekla jsem.
"To je OK, taky jsem je měl. Tak snad se ještě uvidíme,"
"Jo, počkej, jak se jmenuje ta blondýna?"
Podíval se na mě a usmál se. "1850."
"Jo, díky.." Kývl a já zašla do mého pokoje. Lehla jsem si na postel a oddychla si. Příště bych si asi měla dávat větší pozor na to, kde jsem. Otočila jsem se na bok a něco zašustilo. Sedla jsem si a ruce vsunula pod polštář. Ležel tam Program s mým číslem a na druhé straně bylo něco načmárané. Rychle jsem to přečetla. Jasmine? Jmenuji se Jasmine? Ale jak je to možné, když tady mají všichni čísla. A jaký kluk? Sakra, co jsem to napsala.. Vytáhla jsem Program toho chlápka a pořádně si ho přečetla.. Tady mi něco nesedí...
Ťuk ťuk. Ozvalo se. Zastrčila jsem oba Programy pod polštář a zavolala dále. Do pokoje vešel vcelku hezký kluk. Byl mi povědomý, ale nikdy jsem ho nemohla vidět. Neznala jsem ho. "Přeješ si?"
"Já jsem 1800." zašeptal. 1800? To je ten kluk o kterém píšu ve svém Programu..
"Ahaa, a co?" zeptala jsem se se zájmem v očích.
"Včera jsme spolu mluvili,"
"Ne, nemluvili..." odsekla jsem. To bych si pamatovala.
"Ale jo, mluvili. Jen ti pak provedli výplach, takže si teď nic nepamatuješ,"
"Jakej výplach?"
"Tady ne,sledují nás kamery. Pojď za mnou," řekl mi a zvedl se.
Šla jsem za ním. Kam mě vede?

Omlouvám se, vím že budete mít trochu potíže s těmi čísly, ale zaznamenám je do "obsazení" i s lidmi, jaké si můžete představit na postech :) Bude tam i jejich jméno ve světě, který byl dřív. Jako je Jasmine 1865, tak blondýnka 1850 bude Melanie. :) Aby jste mě pochopili. Snad to nějak zvládneme,

Děkuji za všechna přečtení a hlasy. :)

Na obrázku Melanie. (1850)

P.S.- čím menší číslo tím je člověk ve vyšším postavení :)