Fena

Prolog

"Tento příběh není jako většina těch, jež jsem ti již vyprávěla," spustí záhadně vrásčitá a bělovlasá nicméně velmi draze oděná stařenka ze svého křesla u krbu v pracovně rodinného sídla k malému vnoučkovi, hrajícímu si se stejně neohrabaným štěnětem.

Ten podle očekávání zpozorní. Být zde jeho rodiče, nedovolili by babičce vyprávět mu, neboť šlo o pohádky ponejvíce temné a strašidelné, kde velmi často dobro zkrátka nemohlo nad zlem zvítězit.

Ale sedmiletý hoch se tmy za okny panského domu nebál. Vždyť oheň v krbu vesele plápolá, voňavé dřevo praská a s babičkou nebylo proč mít strach z čehokoliv. Poddaní a lidé z okolí se k ní vždy chovali uctivě a s nebývalým respektem.

Nedokázal udržet zvědavost na uzdě, jak říkával otec. "A čím je jiný? Není snad temný?" zajímal se téměř bez sebe.

Stařena však zavrtěla se smíchem hlavou. "Je temnější než mnohé jiné," blýsklo jí v očích živě. Zjevně se velmi dobře bavila vnukovou nejistotou.

Tomu se dětské čelíčko zkroutilo, kterak usilovně přemýšlel.

"Tak se v něm tedy nebojuje!" vykřikl vítězoslavně, ovšem žena opět kývala v nesouhlas.

"Bojuje se v něm stejně tak, jako v jiných. Mečem i zuby se bojuje a umírají dobří i zlí, jako je tomu v životě," vysvětlila trpělivě.

Když již bylo zřejmé, že vnuka nic dalšího nenapadá, přerušila tedy sama ticho v místnosti: "To, co činí TOTO vyprávění neobvyklým, je jeho začátek. Všechny velké legendy a pohádky končí velkou bitvou. Tato takovou bitvou právě začíná..."

Ani vypravěčka, ani posluchač si nevšimli, jak se stíny za oknem protahují a nebe stahuje dusivými mračny, jako by ani měsíc nechtěl nic slyšet. Snad proto, že tomu celému byl svědkem? Kdo ví?