Trochu jiný hrdina

1. část

Shigaraki- „Takže si to shrneme... Ty máš dítě.... A neodvážil ses nám to říct! "

Kurogiri-„Měl jsem dobrý důvod vám to neříct. Nechci, aby se někdo rozhodoval za něj, kam půjde a co bude dělat. "

Věděl jsem, že se to jednou dozvědí. Ale nečekal jsem, že to bude zrovna teď. Dobrou dobu si zrovna nevybrali. Vím, co jsem slíbil Inko, nedovolím jim, aby mu nařídili, co bude dělat.

Povzdech „Fajn a co chce ten tvůj kluk dělat? Hmm" Shigaraki odsekl, protože nebylo zrovna po něm. Vážně se chová jako dítě. „ Izuku se chce stát hrdinou. "

Shigaraki vyprskl burbon co nestihl spolknout. Vložil se do debaty.
All for one-  „Dobře chápeme, ale přiveď nám ho alespoň ukázat. Chci si s ním promluvit. " Pokynu „Dobrá, ale prosím nechte výběr na něm. "

Izuku
„Tati všiml sis kolik je? Kam mě sakra táhneš? "...... „Haló!"....... „Hej bavím se s tebou. " To už jsem nevydržel a drcnul rukou do otce. „Jdeme se kouknout na pár mích přátel. Chtějí tě vidět. " Svraštil jsem obočí a dal hlavu na stranu. „Jsou tví přátelé lidí? " Fajn Izuku blbá otázka. Bravo. „ Proč by neměli být. " Zkoumavě si mě prohlídne. „Protože je 2 ráno! " Prohodil jsem nevrle. Na to už táta nic neodpověděl a ignoroval mě. Moc mluvný dneska není. Že by byl nervózní? Nepatrně jsem se mu koukl do obličeje. Žádná změna jenom klidný a vyrovnaný. Chápu.

Začal jsem se rozhlížet po okolí, abych si zapamatoval prostředí kolem. Kdybych chtěl zmizet, abych nevletěl do stromu.

Měl bych svůj Quirk víc trénovat jinak se na U.A. nedostanu. Ahhh. Zkoušky jsou už za 2 roky a já pořád neumím pořádně používat Quirk. To projedu. Budu rád jestli mě dají alespoň do D. Tedy, jestli mně vůbec přijmou.

Zastavili jsme se před starou rozpadlou budovou někde nevím kde. Taková docela zřícenina, ve které by se člověk bál o život. „Nechceš jít sem, že ne? " Zeptal jsem se s nadějí v hlase, že mě nechce zatáhnout na takové místo. „Chci. Neboj zevnitř to vypadá líp.......trochu. " To poslední slovo zašeptal, aby nebylo moc slyšet. I když jsem ho moc dobře slyšel, což mě dvakrát neuklidnilo.

Táta přešel ke starým plechovým dveřím, který se s vrzáním otevřeli. Za dveřmi byla chodba s několika dveřmi a schody. Táta se vydal ke schodiště a vyšlapoval nahoru.

To nemůže myslet vážně. Je to tu rozpadlí a smrdí to tu. Snad tu nikdo neumřel? Nad tou představou jsem se zhrozil. „Pohni" Zavolal na mě táta, čímž mě popohnat, ač nedobrovolně k chůzi.