Peter Stark | Avengers OneShots

1.: Pták 001

Nastoupila jsem do qinjetu a pomalu, neslyšně se kradla dopředu. Přece jen rodiče jsem neviděla už dlouho, a tak je chci překvapit.

Pomalu jsem se kradla blíž a blíž ke kabině řidiče – předpokládám že jsou tam – a snažila jsem se do ničeho nenarazit. No jo no, s mojí šikovností...

Když jsem konečně dorazila ke kabině řidiče, čekalo tam na mě nemilé překvapení. Teda spíš tam na mě nečekalo vůbec nic.

Přešla jsem před sedadlo spoluřidiče a potichu jsem zapnula nahrávku. Vždycky mi jí tady nechávají, když mám jako teď, letět na autopilota. Jako vždy tam na mě vyskočily obličeje mámy a táty.

„Leono," promluvila první máma „My víme, že si se na nás těšila, ale Tony svolal důležitou schůzku a mi na ní musíme zajít. Prý nám chce někoho představit." Dořekla a pohodila svojí rudou kšticí, kterou jsem po ní zdědila, teda alespoň to všichni říkají. Táta objal mamku kolem pasu, a i když se usmíval, v jeho očích byl vidět smutek „Ale neboj," začal „jak dorazíš, už budeme čekat" „Pak nám o všem povíš" Usmála se máma „A né, že se z toho zas vykroutíš" Dodala se smíchem. Najednou se z dálky ozval Tonyho hlas „Clinte, Natašo dělejte, chci vám představit Petera.

Peter Stark. Kapitola sama o sobě. Milý, ale egoistický. Ochranářský, ale někdy až moc. Chytrý, ale... no, tady se mu nedá nic vytknout. Ale stejně! Mám ho ráda, ba co víc, já ho miluju, ale s tím přehnaným ochranářstvím? Až přijedu tak mu to vytknu, ne vážně, každý den mi posílal smsky, jestli jsem v pořádku.

Usmála jsem se. Věděla jsem, že Tony svolal schůzi, aby Avengerům představil Petera a mí rodiče to moc dobře ví, jinak by pro mě přijeli. Však taky mí rodiče jsou jediní, co o synovi Pepper a Tonyho ví, stejně, jako jeho rodiče jsou jediní, co ví o mně.

Každopádně, když už jsem teda jednou zmínila, že Clinton a Natalija Bartonovy, jsou mí rodiče.

Už mnohokrát chtěli, jak máma, tak táta, skončit a přejít na nějakou normálnější práci, než je být Avenger, ale já jim to naštěstí vždycky vymluvila. Líbí se mi jejich práce a ano, samozřejmě o ně mám strach a jasně, někdy se vrátí zranění a já pak přímo umírám strachy o jejich život, ale to už k mému životu prostě patří a já už jsem si zvykla.

Pomalu jsem si sedla na sedadla, která byla umístěna po stranách qinjetu a vytáhla blok a tužku. Sice by se hodily i jiná čísla tužek a gumy, minimálně dvě, ale i s jednou se to dá.

Pomalu jsem začala s lehkým obrysem těla, potom pokračovala s pozadím, tak aby se tam vešla celá ulice a potom pokračovala k detailům.

Když jsem celou kresbu dokončila, podívala jsem se na dílo v mých rukách. V mých rukách byl Spider-Man. Seděl na střeše a houpal nohama, na obleku měl bundu a díval se do knížky. Vypadal tak roztomile a zároveň bych se ho možná i lekla, ale jen možná.

Odložila jsem deník a přešla do předu „V.I.S.I.S.?" „Ano, slečno?" „Za jak dlouho tam budeme?" Zeptala jsem se a mezi tím si sedala do křesla pro pilota „Za čtyři hodiny, slečno" „Dobře" Odpověděla jsem a připoutala se „Slečno, já si nemyslím, že je to dobrý nápad" Oh bože, někdy mám pocit že mi V.I.S.I.S. vidí do duše „Ale bez toho by to nebyla zábava" Odpověděla jsem a chytla knipl. Tohle bude ještě sranda.

„Úů hůů" „Slečno, jste si jistá že-" „Bacha, pták!" Zařvala jsem, a i s qvinjetem jsem udělala vývrtku, abych tu nebohou kachnu zachránila... Nebo to byl racek? To je fuk.

„Slečno, dosahujeme rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu, jste si opravdu jistá že je to dobrý nápad?" „Ne, ale je to zábava" řekla jsem a prudce zatáhla s kniplem směrem ke mně, vyletěla jsem do vzduchu. Tlak mi tlačil do tváří a já se nezmohla na jediné slovo. Rychle jsem knipl narovnala. Tak prudce že se stočil naopak dolů. „Slečno dosahujeme nebezpečné rychlosti, rovnám qvinjet" „Ale noták, ty taky musíš zkazit každou zábavu" Zabrblala jsem, nafoukla tváře, ruce překřížila na hrudi a zaryla jsem se do sedadla „Omlouvám se slečno, ale dostala jsem určité rozkazy a mám vás udržet v bezpečí"