Prolog - Tak Jednoduché!

17 4 2
                                    

Je tak jednoduché někoho zabít, ale je těžké zabít sebe.
-Rachel

Jeden sen a všichni žijeme v Londýně. Přesně takhle jsem se cítila já. ,,Tak Rachel, jedeme do Londýna," přesně takhle mi to na podnose přinesla moje máma, když mi bylo pět. Od té doby jsem jí to neodpustila. Samozřejmě, že se mnou o tom snad tisíckrát mluvila, ale to jen drobek z housky oproti realitě. A pak už bylo tak jednoduché přijet do Londýna a absolutně mě vyloučit z rodiny. Narodila se mi sestra a já byla prostě Rachel, Rachel bez příjmení. Žádná Rachel Taylor, moje matka nebyla Hannah Taylor, ani můj otec se nejmenoval Tom Taylor a moje prokletá malá sestřička se nejmenovala Jessie Taylor. Prostě jsem neměla rodinu.

Dny jsem trávila zalezlá v křoví v parku a hrála si s ponožkami. Bez rodiny, bez kamarádu, bez mazlíčka, bez plyšáků, bez hraček. Nic jsem neměla. Jen sebe samotnou, park a ponožky.

A jednou jsem se rozhodla.

Odhodila jsem kulisu miloučké Rachel s ponožkama a napsala vzkaz:

Mami, tati,
asi nemá cenu psát, že vás miluju, když je to lež. Já vás prostě nesnáším!
Je to samé ,,Jessie." ,,Nemáš hlad, Jessie?" A žádné ,,Rachel," od vás za ty krátký dny neslyším.
Ani nevíte, jak moc mě to bolí. Vlastně vám je to jedno! Tak pardón, že vás tím zatěžuju!
Sbohem zrůdy!

Prostě co na srdci, to na jazyku, jak se říká.

Pak jen stačí položit na stůl, zatížit vázou, zbalit si ty poslední ponožky a nějaký okurky a vyrazit.

Tak jednoduché, a přesto neskutečně těžké s neskutečnou bolestí.

Tak jednoduché.

Tak jednoduché.

Tak jednoduché.

Stejný zabijákKde žijí příběhy. Začni objevovat