Jana sice dýchala a měla puls, ale vůbec nevnímala, byla v bezvědomí. Celou dobu jsem jí držela za ruku, strašně jsem brečela a modlila se aby už přijeli, zachránili Janu a skončil tenhle horor. Jenže než přijela Záchranka trvalo to další 3 hodiny, mezi kterými se děly strašný věci. Když jsem říkala Janě ať se probere, že mě to mrzí a že je to moje chyba, zase se objevila dívka v bílých šatech od krve. Nevěděla jsem co mám dělat, a tak jako první jsem objala Janu, aby na ní nemohla, a potom jsem začala křičet ať vypadne, že ani jednu z nás nedostane a že je za chvíli u nás pomoc. Načež se dívka od krve začala smát a řekla hnusným, chladným a hlubokým hlasem " jsi hloupá že věříš že vás zachrání, nikdo se sem nedostane, a z lesa taky ne. Potom už si jen pamatuji že začala zase ječet a já byla od krve. Ještě jsem se stihla podívat na Janu, která měla otevřené oči a šeptavím hlasem mi řekla " Verunko neboj, bude to rychlí. Mám tě moc ráda, a slib že na mě nezapomeneš." ještě jsem s brekem Janě stihla říct SLIBUJU!!! A potom jsem asi omdlela protože si už nic nepamatuju.
Když jsem se probudila, ležela jsem v nemocnici s těžkým otřesem mozku, s hlubokými škrábanci a nemohla jsem pohnout tělem. Mohla jsem jen mluvit. Když jsem se rozkoukala, viděla jsem mou mamku, jak stojí celá ubrečená a zoufalá u okna.
" Mami kde je Jana?" mamka byla celá šťastná že jsem se probudila a šla ke mě. Objala mě a s pláčem mi říká. " Víš zlatíčko. Jana je na tom hodně zle. Vypadá to že už se snad ani neprobudí. Má velmi hluboké rány a ztratila spoustu krve. Utrpěla velmi vážný a silný úder do hlavy a díky tomu je taky v umělém spánku. Doktoři jí nedávají moc času."
Tohle když mi mamka řekla, myslela jsem že mi pukne srdce. Začala jsem šílet. Zázrakem jsem mohla hýbat tělem, začala jsem si vytrhávat kanily, křičet mlátit kolem sebe a hystericky jsem brečela. Doktor mi musel dat do žíly něco silného na uklidnění, protože jsem byla otupělá a pletl se mi jazyk. Doktor mi vše ohledně Jany ještě jednou vysvětlil a řekl že až se prospím tak že mě na vozíku vezmou za Janou. Po rozhovoru s doktorem jsem usnula prý během 5ti minut. Když jsem se vzbudila, hned jsem chtěla za Janou, ale mamka mi řekla že se Janin stav velmi zhoršil a že musela na sál.
Po dvou hodinách čekání přišla za mnou Jany mamka, s pláčem že Jana zemřela na krvácení do mozku a pro prasklé tepny v třísle nebo tak něco. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Prý jsem omdlela. Po probuzení jsem nejedla, nemluvila, jen jsem spala a brečela. Než mě propustili chtěla jsem Janu vidět tak jsem poprosila doktora a ten na to přistoupil. Když jsem ji viděla hrozně jsem se lekla. Byla celá poškrabaná, pomlácená, bylo to šílené. Než jsem odešla, všimla jsem si rány na její levé ruce. Měla tam vyříznuté datum 23.10. 1825. To samé datum jako na tom stromě. Začala jsem strašně brečet a vyčítat si to! Než jsem odešla políbila jsem ji na čelo a řekla jsem jí že na ní nikdy nezapomenu, že jí mám moc ráda a že mě to strašně moc mrzí a bolí. Potom už jsem radši odešla na pokoj. Když jsem přišla domů, nevycházela jsem z bytu. Neměla jsem chuť žít, protože to byla moje chyba. To já jsem to vymyslela a já jsem to chtěla nakamerovat a nafotit. Do teď na Janu myslím a vyčítám si její smrt. Byla to úžasná a statečná holka na kterou nikdy nezapomenu!!!
P.S. Do teď nevím co se Janě i mě v lese stalo. A radši to ani vědět nechci.
