Desire to own you

Skončilo to, drahá.

,,Tak co se mezi vámi děje? Už to někam došlo?" Ella mi letmo našeptávala, zatímco balila můj bochník bílého chleba.

,,Přestaň El. Nikam to nedošlo a nikam ani nedojde. Už jsem s ním nadobro skončila, a nemám další setkání a udobřování v plánu. Nikdy mě nemiloval, jen mne využil aby zapadl a já za něj řešila jeho průšvihy." Zadívala jsem se na chleba který ležel na pultě přede mnou, jakoby k tomu mohl něco říct.

,,Třicet korun to bude drahá. A já tě moc dobře chápu, ale jsi si jistá, že tě nemiloval? Moje instinkty nikdy nelžou a já vím, že tenhle případ to není."Ella se opřela o pult. ,,A taky by sis někdy měla koupit ten chleba celozrnný, nebo alespoň tmavý. Takhle budeš mít zácpu a akné."

,,Nech mě a můj bílý chleba na pokoji. S Lukášem to nikam dál nezajde. Nemám ani špetku touhy či trpělivosti s ním mluvit nikdy víc." Objala jsem svůj chleba jako malé dítě hračku a odsupěla pryč.

* * *

Někdo zaklepal na dveře.

Seběhla jsem dolů abych otevřela, ale čekalo mě nemilé překvapení.

,,Co tu děláš." Podívala jsem se mu vražedně do očí ale s ním to ani nehlo.

,,El mi říkala že jsi na mne naštvaná, tak jsem ti přinesl květiny. Máš ráda bakalářské knoflíky?" Pokusil se o úsměv.

,,Ne, ty jsou moje nejneoblíbenější. Běž je spálit. Nechci je." Zabouchla jsem mu dveře před nosem.

Zaklepal znovu.

Řekla jsem si, že ho budu ignorovat, ale on nepřestával. Klepal dál a dál, jako by se nebyo schopen unavit.

,,Proč mi chce dát ty kytky?!" Otočila jsem se na podpatku a sjela zbytek schodů po zábradlí. ,,Co je." Práskla jsem dveřmi o zeď, jak rychle jsem se otevřela.

,,Vezmi si je. Trvám na tom." Nabídl mi květiny znovu, až pod nos.

Pomalu jsem odrstrčila jeho ruku. ,,Proč na tom trváš tak moc, že klepeš na mé dveře znovu a znovu jako kdyby ses nemohl unavit."

Otevřel pusu aby něco řekl, ale já ho zastavila. ,,Neodpovídej. Nechci to vědět. Jediné co chci je, abys zmizel. A ty kytky si nech." Zabouchla jsem dveře znovu, a on zase začal klepat, ale vyšla jsem do druhého patra, kde už klepání nebylo slyšet.

,,On si prostě pokoj nedá..." Zamručela jsem si pro sebe.

* * *

Probudila jsem se uprostřed noci.

,,Mám žízeň." Pomyslela jsem si. Zvedla jsem se a rozsvítila lampičku vedle mě. V kuchyni jsem skleničku vyzunkla na jeden nádech a když se mi zas začaly klížit oči a já se vracela do postele, uslyšela jsem výkřik.

Rozbíjení oken.

,,Co se venku sakra děje." Protočila jsem oči, přehodila přes sebe kabát, nazula si pantofle a sjela po zábradlí do přízemí.

Otevřela jsem dveře, vyšla a jen tak tak se vyhla letícímu šutru mým směrem.

Černá figura se rozběhla proti mě, která byla pravděpodobně autorem toho šutru.

Vytřeštila jsem oči a jediné, co mi mozek říkal bylo zdrhej.

Přes adrenalin jsem necítila žádnou únavu, tak jsem vzala nohy na ramena a jako Sonic jsem běžela do ulic města, neznámá figura mě pořád pronásledovala.

Doběhla jsem k úzkým uličkám města, tak jsem s nadějí do jedné vběhla.

Zeď. Sakra.

Neměla jsem nikde únikovou cestu. Přiběhla jsem k zeleným, sešlým, oprýskaným dveřím na jedné straně uličky a snažila se je otevřít.

Zamčeno.

Začala jsem panikařit.

,,Jak jsem se sem dostala? Do téhle situace? Kdo to byl? Co se stalo?" Tisíc otázek mi svištělo hlavou jako o závod.

Natiskla jsem se na též samé dveře, doufající, že i mé světlé pyžamo ve tmě nikdo neuvidí.

Najednou se dveře za mnou otevřely,  neznámá ruka mi objala pas a vtáhla mě dovnitř.

Ten neznámý, znovu někdo neznámý, prášky dveřmi tak, že se pravděpodobně zatřásly okenice v celém domě.

,,Psst." Ten někdo mi zašeptal do ucha a přikryl mi pusu, tisknoucí mě na zeď.

Tenhle obrys postavy už jsem znala.

,,Co děláš tak pozdě vzhůru Ren?"