Poslední vteřina

Bylo pondělí ráno. Kráčel jsem po Páté Avenue na Long Islandu. Míjel jsem se s jinými chodci, nikomu z nich jsem ale nepohlédl do očí, zrak jsem upíral na zem.

Najednou jsem si uvědomil, že se ostatní zastavují, a zdálo se mi, že slyším jejich tlumené výkřiky. Vyndal jsem si tedy z uší sluchátka a zároveň zvedl hlavu. Poprvé toho dne jsem zaregistroval modrou oblohu občas překrytou nějakým tím mrakem. Za jedním se na východě právě stydlivě ukrývalo zářivé slunce a zpoza nadýchaného oblaku vystrkovalo jen několik opatrných paprsků. Na tomto pozadí se však směrem k městu vysokou rychlostí pohyboval aerodynamický objekt, o němž jsem stejně jako mnoho dalších věděl, že je jadernou hlavicí.

Lidé okolo začali panikařit. Já jsem jen sledoval přibližující se střelu, která za několik vteřin měla ze zemského povrchu vymazat vše v širokém okruhu. Pochopil jsem, o jak úchvatný vynález jde, když umí v jediném okamžiku uvolnit tak nesmírné množství energie, že se všichni doslova vypaříme. Ještě mě napadlo, že bych jako takový malý vtip mohl zavolat šéfovi a oznámit mu, že dnes se kvůli atomovému výbuchu zřejmě nebudu schopen dostavit do práce, alespoň ne jako celistvý člověk, i když je klidně možné, že nějaké mé zbytky rozprášené do vzduchu na pracoviště dorazí, ale ani jsem se o to nepokusil, protože mi bylo jasné, že bych během těch posledních pár chvil nestihl žádné číslo vytočit.

Předpokládal jsem, že stejně jako v Hirošimě vybuchne hlavice ještě před dopadem, a upřeně jsem na ni zíral, abych mohl až do poslední vteřiny sledovat veškeré její chování. Cítil jsem stále sílící napětí, jež gradovalo až k sekundě, kdy už nálož v záblesku oslepujícího jasu musela explodovat nebo dopadnout na zem.

Jenže ten konečný okamžik nepřišel.

Místo toho jsem se náhle ocitl v úplně jiném prostředí. Zřejmě jsem se stále nacházel na Long Islandu, ale nebyly vidět žádné lidské výtvory, kolem mě místo toho rostla šťavnatě zelená tráva s rozkvetlými rostlinami, které zaplavovaly širé okolí těžkou, snad i omamující vůní. Tráva se slastně oddávala jemným pohlazením od vlahého vánku.

Pohled na východní část ostrova mě překvapil - oproti předchozí podobě se tam nyní zvedala k nebesům mohutná hora, u úpatí hustě porostlá stromy. Z jejího vrcholu vycházel sloup jasného světla, který směřoval přímo vzhůru. Ihned mě napadla analogie s obrovskou baterkou, ale vzápětí jsem ji zavrhl, protože záře se nerozptylovala do charakteristického kuželu, nýbrž si zachovávala tvar úzkého válce.

Mezi horou a místem, kde jsem stál, jsem si přibližně ve středu ostrova všiml malé, nuzné chatrče. Po chvilce uvažování jsem se rozhodl zamířit k ní a zjistit, zda v ní někdo bydlí.

Když jsem došel ke dveřím, zjistil jsem, že celá stavba je ve vskutku žalostném stavu. Některá prkna, z nichž byla bouda stlučena, odpadávala a umožňovala větru pronikat dovnitř. I přes mezery ve stěnách jsem však nic neviděl, celý interiér byl zahalen temnotou.

Po pár vteřinách váhání jsem zvedl ruku, abych způsobně třikrát zaklepal, jenže dveře se náhle samy otevřely. Dokonce ani teď jsem uvnitř nic nerozeznával. Zdálo se mi, že chatrč mě zve do svých útrob, a rozhodl jsem se pozvání přijmout.

Jenže dříve, než jsem stihl udělat první krok přes práh – což jsem vlastně nemohl, neboť práh úplně chyběl –, se najednou z hlubin srubu vynořila vysoká postava. Strašlivě jsem se vyděsil a instinktivně jsem ustoupil zpět.

Proti mně stál starý muž oděný v bílý splývavý plášť. Prameny šedých vlasů mu tekly po ramenou až do poloviny zad, po stranách obličeje se plynule napojovaly na mohutný plnovous, jenž působil zastřiženým, a přesto neupraveným dojmem. Zbytek tváře jsem si příliš neprohlédl, protože mě šokovaly starcovy oči.