Kdyby byla láska jako kniha

11.část

Znáte ten pocit těsně před probuzením, kdy si nejste jistí, jestli bdíte a nebo stále sníte? Říká se tomu spánková paralýza. Vaše tělo není schopné se ani pohnout a hlava neví, co je pravda. A přesně takhle se cítím. Je to jako probouzet se z jedné noční můry do druhé. To, že doopravdy nespím vždy zjistím až ve chvíli, kdy můžu začít hýbat prsty na nohou. Mám pocit, jako kdybych se pak probouzela z hluboké tmy, a proto musím párkrát zamrkat, abych si přivykla realitě. Ze včerejšího večera si pamatuji pořádně jen to, že jsem nemohla usnout a když jsem konečně zabrala, zdála se mi hrozná noční můra, jak jdu sama naší chodbou se strachem, že je někdo v domě. Pak už si vybavuji jen rozbité okno a nějaký hlas. No a tady sen najednou končí.

Chci se přetočit na druhý bok, abych mohla slézt z postele, ale zabrání mi v tom štiplavá bolest v noze. Trhnu s peřinou ve snaze ji odkrýt, ale nejde to, jako by se o něco zasekla. Nadzvednu se a opřu o lokty, abych se podívala, co ji drží a spatřím pokojně oddechujícího Chrise, který sedí v křesílku vedle postele a s mírně zakloněnou hlavou položenou na opěradle spí. A taky mi stojí na dece… Tomu se musím malinko uchychtnout. Smích mě však přejde ve chvíli, kdy mi začnou hlavou prolétávat různé myšlenky. Proč spí tady? Vždyť měl ustláno o patro níž a co si pamatuju, tak tam i usnul. Zarazím se. Co byla ta bolest v noze, nevzpomínám si, že bych si včera před spaním něco- Ne, ne, ne. To přece… vždyť to byl jen sen. 

Posadím se a pomalu odtáhnu deku z druhé strany, kde ji nic nedrží a kouknu dolů na svou nohu. I když to vidím na vlastní oči, tak se mi nechce věřit tomu, na co se dívám. Moje noha, konkrétně část stehna je obvázaná tenkou vrstvou obvazu, který už teď byl jemně rudý od krve, kterou se snažil zastavit. Co nejtišeji se snažím došourat do koupelny, abych se mohla podívat, jak špatně na tom noha je. Potichu vejdu do koupelny a zavřu za sebou dveře. Jemně položím ruce na obvaz a začnu odmotávat jednu vrstvu po druhé. Čím víc vrstev odmotávám, tím je odstín rudé tmavší. Poslední vrstva je doslova přilepená zaschlou krví k ráně. Zapomněl na sterilní polštářek… Zatnu zuby a začnu ho pomalu sundávat. Spolu s obvazem jsem nejspíš vzala i kus čerstvě udělaného strupu, takže se mi z přibližně čtyř centimetrové rány, která se mi vodorovně táhne přes boční část stehna, spustí menší pramínek krve. Co si tak pamatuju z našeho krátkého zdravotnického kurzu, tak vím, že Chris docela riskoval, když ten střep vyndal, ale risk se očividně vyplatil a rána nebyla tak hluboká a on to mohl aspoň vyčistit. Za to mu budu muset později poděkovat. Jako za spoustu dalších věcí… 

Zakrvácený obvaz hodím do koše pod umyvadlem a rozhodnu se, že si to pro jistotu znovu vydezinfikuju a až pak obvážu. Kouknu do lékárničky, ale tam po dezinfekci ani stopy. Kde může být? Vždyť ji vždycky dávám sem… a jo, vždyť já ji včera nesla dolů. Opatrně se vrátím i s čistým obvazem v ruce do pokoje a mířím ke dveřím vedoucím na chodbu. Jenže náhoda je blbec, zase, a obvaz mi vypadne z ruky. To by samo o sobě nebylo tak špatný, nevydal žádný zvuk, Chris pořád spí, všechno v pohodě. Jenže když se pro něj shýbám, levá noha se mi napne a s ní i čerstvá rána. Spíš šokem z bolesti, než samotnou bolestí se mi noha podlomí a já dopadnu na zem hned za obvazem. To už tak tiché nebylo. 

Chrisova hlava vystřelí vzhůru a začne se zmateně rozhlížet po pokoji. Prvně střelí pohledem k mé posteli, ale když zjistí, že tam nejsem, začne pátrat dál, až narazí na mě, zřícenou kus ode dveří. Chvíli na mě mlčky zírá, než mu hlavou probleskne pochopení a rychle se zvedne.

„Co to tu vyvádíš?” Zhrozí se a pomůže mi na nohy. Má rozcuchané vlasy a pod očima jemné tmavé kruhy. Zdá se, že se moc nevyspal a můžu za to já.

„Já- Jen jsem… Šla jsem pro desinfekci a spadl mi obvaz. Promiň, že jsem tě probudila.” Ke konci už skoro šeptám. Jsem už unavená z toho, že se mu pořád musím za něco omlouvat. Měla bych si k tomu přestat dávat příležitosti.